Sama nocí tmou: Vampyros feminismos

Upírské filmy v posledních letech utrpěly na cti i eleganci příběhů o tragických, osamělých postavách. Po delší době, snad až s upírskou love story Only Lovers Left Alive Jima Jarmusche, nebylo potřeba ptát se do tmy: další hloupý film o krvesajích? Snímek s vlastní mystikou a bohatou mytologií, hudbou, co fungovala jako jedna z postav, byla součástí genia loci zchátralého Detroitu. „Milenci“ vdechli žánru esenci i styl a prokletým postavám vrátili vážnost, kterou coby kartonové postavy adolescentních příběhů ztratily. Novozélandské mockumentary What We Do in the Shadows přispělo do tesákovitého univerza vlídným (k dětem noci) a ztřeštěným humorem na účet nešikovných upírů, kteří se dožili moderního světa. „Stíny“ stojí právě na formě točeného dokumentu, jsou to ale vtipy, co se vám vryje pod kůži.

Stylovost i humor navrací vampýrkám debutující íránsko-americká režisérka Ana Lily Amirpour ve filmu A Girl Walks Home Alone at Night. Nutno podotknout, že distribuční název Sama nocí tmou, se povedl. Jestliže v „Milencích“ byla spousta odkazů, aluzí a referenčních vodítek pro vášnivé čtenáře, kytaristy a hudební nerdy vůbec, během sledování upírského westernu si nejvíce užijou fanoušci nové vlny, expresionismu, Lynchovy Zběsilosti v srdci, Die Antword, Jamese Deana, špageťáckých westernů Sergia Leoneho, obtloustých koček a Lionela Richieho. Když už je řeč o westernech, je třeba si ujasnit, kdo je hodný a kdo zlý. Hodný je ve skutečnosti hodná, totiž upírka v pruhovaném triku s účesem na Annu Karinu, která zabíjí muže dopouštějících se násilí na ženách. To jsou ti zlí. Příběh se pak točí kolem setkání upírky s floutkovským mladíkem, který si vyšel na párty převlečený za Drákulu. Prozrazovat víc by nemělo smysl, film nestaví na složitém příběhu nebo důležitých konverzacích, ale na obrazovém vyprávění a na hudbě, jež je pro obě dvě postavy důležitá. Tak moc, že je jedinou věcí, která je spojuje. Přestože Arash o dívce, která ho doslova odtáhla na skateboardu k sobě domů, neví nic, při dalším setkání se ji zeptá na píseň, kterou slyšela naposledy. „Hello od Lionela Richieho,“ odpovídá. A sama si uvědomuje, že se ne tak úplně vejde do role typického protagonisty, když mu říká: „Udělala jsem strašné věci.“

Přes všechny odkazy na Motown, Bee Gees nebo Madonnu se filmem se line především íránská moderní hudba a kytary portlandské garážovky Federale. Ona poslouchá hudbu ze svého gramofonu, pokud zrovna netráví noci pokoutným sledováním lidí na ulicích, on ve svém Thunderbirdu ročník 1957 z rádia nebo kazet. Amipour nepoužívá hudbu ani tak eklekticky, jako pro dotváření snové atmosféry a bezčasí, ve kterých je Sama nocí tmou ukotvená. Anamorfickým formátem, statickou kamerou obdivující ropné plošiny stejně jako kalifornské ulice, v nichž se natáčelo, surrealistickým refrénem záběru na přibývající těla v masovém hrobu, kontrastním nasvícením, noirovou, téměř neustálou nocí. Ošklivé je město s příznačným názvem Bad City, ve kterém je příběh zasazen, tam se každý dopouští prohřešků, ať už menších nebo větších. Snad s výjimkou kočky, která nešťastné obyvatele spojuje. Město, ve kterém se mladá dívka bojí procházet temnými uličkami, ale zároveň se v nich skrývá a pozoruje své oběti.