Sandra ve skafandru (ne)má problém, Houstone

Alfonso Cuarón není zrovna pilný filmař, ale když už se pro něco nadchne, výsledek stojí za to. Jeho tvorba plní nejen kinosály, ale i festivalové přehlídky a stránky denního tisku. Mexická jízda, dospívající Harry Potter ve Vězni z Azkabanu, depresivní real-time sci-fi Potomci lidí – každý pes jiná ves, ale vždy precizní řemeslo s přidanou hodnotou ve formě neokoukaného příběhu a poctivého vyprávění. V Gravitaci proměnil rutinní údržbu Hubbleova teleskopu v adrenalinový survivor ve stavu beztíže. Přitom filmů s obdobnou tematikou už tu pár bylo, ale s výjimkou faktograficky edukativního Apolla 13 šlo o kousky spíše průměrné. Právě pamětníky Howardova hvězdně obsazeného opusu potěší angažování Eda Harrise, jehož hlas je stejně jako tenkrát jediným pojítkem mezi osiřelou posádkou raketoplánu a matičkou Zemí. V žádném případě nečekejte další Rudou planetu nebo nedej bože novou Vesmírnou odyseu. Cuarónův vesmír se obejde bez vetřelců, neprobádaných galaxií i svéhlavé umělé inteligence. Je děsivý sám o sobě. Děsivý a zároveň krásný.

Svým zpracováním bere dech na počkání. Kamera pozvolna opisuje obří kružnice, vesmírný kovboj Clooney metá kotrmelce a do obličeje vám létají úlomky umělých družic, to vše v obrovském tempu. Práce s perspektivou jde do extrému. I když je kolem jen černočerná tma, dokážete rozeznat vzdálenosti, přesně víte, kde je nahoře a kde dole. Alespoň do doby, než vás po hlavě praští kus vesmírné stanice a spolu s protagonisty ztratíte orientaci. Po technické stránce se snímek snaží vypadat maximálně realisticky, každý kousek šrotu, každý záhyb na skafandru tu má své místo. Lpění na detailech ale nejde na úkor dynamiky vyprávění, které navíc zdobí fantastické obrazy. Co chvíli vám do nosu cvrkne kus satelitu, 3D bylo využito do mrtě. Pořád platí, že samotná technologie ze špatného filmu dobrý neudělá, ale ve správných rukou dokáže umocnit divácký zážitek a díky digitálním efektům zprostředkovat dokonalou iluzi okolního vesmíru. Právě to dělá z Gravitace výjimečný film. Pastva pro oči je slabé slovo. Plné barvy, ostrý střih, propracovaná kompozice jednotlivých záběrů. Neuvěříte, že tohle natočili před modrým pozadím a následně „jen“ vybarvili v kompech. Cizelovaný vizuál překonává hranice pouhé popcornem vonící pouťové kinoatrakce o několik světelných let.

Cuarón se ale nechová jako čirý technokrat, myslí na příběh. Umí šlápnout na plyn, zároveň si hlídá psychologii postav a nebojí se porýpat ve starých bolístkách. Pomáhá mu to posouvat děj, budovat napětí a vytvářet pouto mezi obecenstvem a hlavní hrdinkou. Pozoruhodná je hra s žánry, kterou režisér na diváka zkouší. Nejprve ho dokumentárně navnadí, přidává fórky a otevírá okna vesmíru dokořán. Chvíli nato prudce trhne kormidlem a vrhne jej do víru katastrofy obohacené o hororové momentky. Strach, zmatení, šok. Na levitující rovnátka hned tak nezapomenete. Následuje psychologická fáze boje o přežití. Nejen fyzicky, ale především mentálně náročné hledání ztracené rovnováhy. V centru pozornosti tu stojí člověk – astronautka ve vyhrocené situaci, která se musí poprat nejen s fyzikálními zákony, ale především sama se sebou. Tím se dostáváme k Sandře Bullock. Obsazení vyhasínající hvězdy romantických komedií nikdo nechápal, faktem ale je, že přesvědčivější one-woman show jsme tu od dob Ellen Ripley neměli. Ať už štěká do vysílačky nebo se po vzoru Barbarelly pouští do striptýzu, věříte jí zoufalství, pochyby i odhodlání. Zní to banálně a do jisté míry to banální je, jenže to funguje. Z velkolepé podívané je rázem intimní zpověď a z kabiny únikového modulu komorní jeviště, na kterém oscarová Bullock exceluje v netypické, ale dost možná životní roli.