Šejkr #140: V obraze

Hele, já to s tím podzimem v newsletteru nemyslel zase tak vážně. Tahle rychlost jako má být co? Člověk ani nestihne přejít na druhou stranu ulice a už je o patnáct stupňů míň a tma v sedm. Tohle jsme si nedomluvili. Máša naštěstí posílá tracky, které z toho jednomu pomohou, ale za chvíli už ani flamenco nezabere a Sevilla je ještě pěkně daleko. I když tímhle tempem…

Stojím před obrazem Vladimíra Skrepla a nechávám se vtahovat. Esoterická pauza je náramný zážitek, v poměrně stísněných prostorách Galerie A v Hybernské vyniknou o to víc. Skrepl svá díla nepojmenoval, nebo jsem si toho nevšiml, ale na tom nezáleží, na intenzitě zážitku to totiž neubírá. Ten „můj“ byl složitým spletencem mohutně expresivních tahů, z jednoho úhlu z něj vystupovala podezřele přístupná tvář, z druhého zase podivně známý symbol, na jehož význam ještě musím přijít. Jediné, co vím, je, že dílo bylo z roku 2010. Tak alespoň hovořila ledabyle poznamenaná datace (asi) rukou mistra, které byly u všech obrazů jako jediné vodítko jeho intenzivního barevného světa. V ten rok začal Full Moon, napadne mě okamžitě, jak jinak.

V některých místnostech Hybernské se člověk až bojí otočit, od omámení barevným chaosem si občas musí odpočinout. S několikadenním zpožděním ale čím dál jasněji vyvstává na mysl, že se tam musím vrátit, jednak mám pocit, že pro tu intenzitu člověk určitě něco neviděl, druhak mě mrzí, že z výstavy Jiřího Petrboka, která byla premiérovaná ve stejný den, si nepamatuji skoro nic. Skreplův sugestivní veletoč přebil všechno, dokonce i následný koncert Tindersticks, během kterého se mi před očima míhaly výtvarníkovy gestické tahy, jejichž robustnost bere dech. Možná i proto, že si poslední dobou připadám, jako bych se ocitl v jednom z jeho obrazů. Veletoč událostí, povinností a informací si vybírá daň, člověk se mezi několika plány, které mu realita přináší, dokáže snadno ztratit.

Včerejší premiéra snímku o Libuši Jarcovjákové něco uzavírá, přes všechny zádrhele jsme dokonce stihli i vinyly, vypadají náramně, kupujte tady. A když už tam budete, tak si přibalte i Eričinu desku, Kamibe za to stojí. Vůbec se jí nedivím, že z komplikovaného dokončování desky a jejího proma zatoužila vystoupit a odjela na pár dní k moři. Ostatně nakonec udělám něco podobného a zítra brzy ráno mířím směr Vikendica za dalšími zážitky, vjemy a událostmi. Není úplně pravá chvíle, těch věcí je před námi ještě mnoho, ale to bude pořád. Bez toho by obraz nebyl úplný.

Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.