Selah Sue: Analýza vlastních pocitů

Sedmadvacetiletá Belgičanka má na kontě teprve dvě desky, její chraplák ale málokdo nezná. Díky hitům Raggamuffin, Crazy Vibes, This World nebo televizním reklamám sahají prodeje jejích nahrávek k milionovým číslům. Zpovykanou divu však nečekejte, Sanne Putseys alias Selah Sue si zachovává skromnost, nejvýstřednějším módním doplňkem je pouze obrovský drdol a pronikavé oči. Své narozeniny oslaví letos koncertem 3. května v pražském Roxy.

Začněme tvou vloni vydanou druhou deskou Reason, na které pracovalo hned několik producentů – Kendrick Lamar, Ludwig Göransson, Matt Schwartz. Nebála ses, že bude výsledek roztříštěný a nebude tak úplně držet pohromadě?

S tímto albem to opravdu nebylo jednoduché, už jen sehnat všechny producenty dohromady. Měla jsem tak na přípravu a přemýšlení dost času, obešla jsem i několik dalších lidí a producentů, abych měla také více pohledů na věc. Ostatně si myslím, že to bylo dané i tím, jaká jsem – velmi eklektická, je pro mě těžké si vybrat jen jeden sound, protože se začnu rychle nudit. V mém případě tak bylo ideální pracovat s různými producenty, každý měl svůj specifický vkus a názor. Ale taky jsem lépe věděla, jakou produkci chci písním dát, měla jsem skvělou pomoc v kamarádovi, který studoval angličtinu, texty šly více do hloubky. Byl to celkem dlouhý proces, ovšem na konci jsem cítila, že to stálo za to. Ty písničky jsou moje děti.

Co bylo největší výzvou?

Přesně vyjádřit, co chci. To je taky důvod, proč jsem album nazvala Reason. Abych zůstala racionální, klidná, nepropadala emocím, nevztekala se, nebrečela. Občas chtěl nějaký producent tohle nebo tamto a já musela být silná a říct: „Ne, to nechci,“ jenže mi říkali: „Ale jo, chceš.“ Cítila jsem se trochu osamoceně, proto jsem musela být tvrdá a sebejistá. A to nebylo jednoduché.

Zvládla ses udržet?

Ano, jsem sice emotivní a rozhodně nejsem nejsilnější člověk, ale roky jsem chtěla, aby mě lidi měli rádi, a tak jsem nezlobila. Jenže teď jsem říkala - ne, tohle je moje album a musí se líbit mně. Byla jsem o poznání drsnější než dřív.

Proč sis vybrala coby umělecké jméno Selah Sue? Prý je to podle písničky tvé oblíbenkyně Lauryn Hill…

Je to jedna z nejhezčích písní, co znám, a zvuk „se-lah“ mi připomíná meditaci, do které jsem zažraná. Přemýšlení, analyzování pocitů nahoru dolů, psychologie. Sedí to ke mně a Sue prostě hezky zní.

Kdy ses tak rozhodla? Už jako teenager?

Vlastně už když jsem začínala koncertovat a našla si manažera. Říkala jsem si: Ok, měla bych si vybrat něco, co si lidi zapamatují. To mi mohlo být tak šestnáct sedmnáct.

Prý jsi ve všem samouk, jak v hraní na kytaru, tak ve zpěvu. Brala jsi někdy hodiny?

Měla jsem tři roky kytary, abych se naučila vybrnkávat, ale všechno, co mě naučili, byly klasické kusy. Já potřebovala celé akordy, nejen vybrnkávat. Začala jsem brouzdat po internetu a hledat. Vlastně si myslím, že to bylo to nejlepší, protože všichni moji spoluhráči studovali hudbu a sami říkají, že bych se do toho neměla pouštět, že ztratím svou čistotu. Tak už jsem na další lekce nešla.

Co další nástroje?

Mám dobrý rytmus, takže hraju trochu na bicí a občas zvládnu najít akord na pianu, ale jen díky sluchu. To je vše.

Řešíš typy kytar?

Tak to ani omylem. Nemám absolutně žádný vztah ke své kytaře. Dokonce si vybavení ani nekupuju, struny si nechávám klidně dva roky a zapomínám je měnit. Je to pro mě jen dobré nářadí, moji muzikanti magoři do těchto věcí samozřejmě jsou, já vůbec.

Jsi Belgičanka z vlámské části, zpíváš anglicky, ale vyjadřuješ se o francouzštině jako o svém druhém rodném jazyce. Uvažovalas někdy o tom, že budeš psát a zpívat písně v jiné řeči?

Možná jednoho dne ve francouzštině, což by bylo hezké, protože ji považuji za krásný jazyk. Nikdy to nebude vlámština, ta už tak pěkně nezní, to by nešlo.

Jako předskokanku si tě vybral samotný Prince a prý ti dal nějaké dobré rady…

Řekl mi, abych se rychle seznámila s hudebním businessem, protože je v něm hodně dravých ryb. A vlastně i on mi řekl, abych nebrala žádné lekce hraní na nástroje. „Ty muziku přímo dýcháš, tak to neposer nějakýma kurzama,“ řekl mi. Taky přidal vychytávku, že je nutné mít vždycky na písních autorský podíl, o což se snažím. Každopádně to byly užitečné rady.

Jak vznikala tvá doprovodná kapela? Kdes chlapce našla? Jaké to vůbec je být jedinou holkou ve skupině a navíc šéfovou?

Sestava se během let trochu měnila, ale vlastně to byli od počátku moji kamarádi, kteří přivedli i nynějšího klávesáka. Býval to trochu jazz band, ale moje songy jsou dost do hip hopu, museli jsme to nakopnout, párkrát jsme tak změnili bubeníka i basáka. Stálou kapelu mám čtyři roky. Všichni jsou to Belgičani, jeden Holanďan. Respektují mě, stejně jako já respektuji je a pěkně se o ně starám. Mít úctu k druhým je důležité a platí to o všech členech týmu, jsme jako rodina. A moje manažerka je ženská a mám taky vokalistky, takže se můžu vypovídat o holčičích, citovějších záležitostech.

Nemíváte ponorku, navíc když ve skupině hraje i tvůj přítel?

Občas ano, proto potřebuji dost odpočinku a ticha. To je taky důvod, proč chodím běhat. Nevadí mi samota, snažím se vytvořit si vlastní prostor a čas.

Mluvíš veřejně a velmi otevřeně o svých problémech s depresí a její léčbou. Byl to důvod, proč jsi studovala psychologii?

To ani ne, jen mě zajímá a zajímala, už když jsem byla mladší. Vždycky jsem snila, že půjdu na univerzitu. O psychologii mám přirozený zájem, ne proto, že by to řešilo moje vlastní problémy.

Napsala jsi píseň pro maminku, na novém albu je zase song Daddy, říkáš, že chceš mít brzy děti. Jsi rodinný typ?

Jsem extrémně rodinný typ. Vždycky říkám managementu, že chci být maximálně tři týdny na cestách a pak pár dní doma. Mám těsné pouto se sestrou, bratrem i rodiči. Jsem šťastlivec a je to i velké požehnání, že mám kolem sebe tak skvělé lidi, protože rodinu si, jak dobře víme, nevybíráme. Prostě musíme mít štěstí.

Máš při svém dosti nabitém koncertním programu čas na jiné koníčky než hudbu?

Ráda běhám a snažím se o to i na turné.Běh mi čistí hlavu, pomáhá mi být vyvážená i fyzicky a dodává mi energii. Věnuji se meditaci, doma ráda vařím, trávím čas s rodinou, jím…

Často spolupracuješ s dalšími belgickými kapelami, třeba s mými oblíbenci Triggerfinger. Koho z belgické scény bys ještě doporučila?

Triggerfinger jsou úžasní, mají obrovskou energii a neskutečný talent. Doporučila bych Mélanie De Biasio, což je více do jazzu, elektropopové Oscar and the Wolf, Balthazar…

Zmínila jsi jídlo. Přiznám se, že jsem tvůj hlas objevila díky TV reklamě na čokoládové tyčinky, navíc jsi nazpívala píseň pro výrobce zmrzlin. Máš vůbec ráda sladké?

Ha ha, mám, to tedy mám! Jediné minus bylo, že jsem pořád čekala, až mi za to dodají hromadu zmrzliny a Kinder Buena. Jenže nic! Pořád jim kvůli tomu volám.