Síla druhých plánů (Mirai, dívka z budoucnosti)

Hranice mezi dobrem a zlem je tenká. Anime Mirai, dívka z budoucnosti experimentuje s žánrem rodinného filmu a snaží se popisovat svět bez zjednodušení. Nedělá to ale důsledně. Možnost přiblížit složité problémy divákům různých věkových kategorií tak snímek využívá jen částečně.

Idylický začátek filmu jako by odkazoval na Miyazakiho nekonfliktní klasiky, jakými jsou Můj soused Totoro nebo Doručovací služba čarodějky Kiki. Čtyřletý Kun netrpělivě vyhlíží rodiče, kteří se z nemocnice vrací s jeho novorozenou sestrou Mirai, jenže radostné očekávání brzy rozmetá sourozenecká žárlivost. Pět filmových kapitol pak tepe stejným rytmem. Kun se dostane do situace, ve které nelibě nese nepozornost ze strany rodičů a před negativní emocí prchá do snové reality. V té prožívá dobrodružství se členy své rodiny v různých obdobích jejich života: matku potkává jako odbojnou holčičku, pradědečka jako šviháka v nejlepších letech. A sestra Mirai k němu promlouvá coby adolescentka. Poetika se liší v každé části, ale ve všech je nezvykle střídmá, nesnaží se vytvářet svébytný vesmír řídící se vlastními pravidly. Surreálné pasáže, které slouží jako most z reality do fantazie, pak působí jako pěst na oko, ani výrazné motivy ježibaby nebo rodinného stromu nepropojují dílčí části do plynulého celku. Atmosféra, která by dokázala pohltit, se objevuje vždy jen na okamžik.

Kun není obvyklý dětský hrdina. Chová se rozmazleně, jeho raubířství postupně vyznívá nesympaticky. Vnější projevy ovšem skrývají složitý proces hledání svého místa v rodině i sobě samém. Kun je plný pomíjivé, prudké dětské zloby, kterou adresuje svým rodičům, zároveň ke své rodině ve snových sekvencích přirozeně tíhne. Niterné prožívání chlapce se v závěrečné kapitole mění na horor. Prožitek vnitřní hrůzy vysvětluje příkrost Kunových reakcí a dává postavě hloubku, ale věrohodný popis psychologie dítěte rozmělňují scenáristicky slabší momenty. Nadhazují složité otázky, třeba volbu rodičů mezi kariérou a potomky, ale odpovědi jsou plytké a podbízivé.

Autorský kompromis mezi hloubkou a oslovením širšího publika dopomohl snímku k nominaci na Oscara a Zlatý glóbus, ubral mu ale na konzistenci poetické i dějové. Film tak má dvě roviny – první je plná zjednodušujících momentů, které dokážou popudit, druhá se naplno rozvine až s odstupem. A zatímco bude doznívat, vzpurný dětský hrdina se promění v uvěřitelnou lidskou bytost.