Šíleně hrozná osmička aneb Kams' dal rozum, negře?

182 minut. Je to hodně? Málo? Jak se to vezme. Na paranoidní konverzačku odehrávající se po většinu stopáže v jedné místnosti je to ažaž, zvlášť selhává-li Tarantino ve své královské disciplíně – kulervoucích dialozích, díky nimž zaslouženě zkultovněla valná většina jeho dosavadní tvorby. Ani tentokrát se slovy nešetřilo a snímek nezřídka supluje reportáž z kurzu rétoriky. Potíž je v tom, že každá druhá věta je tu navíc, tempo stagnuje, postavy cíleně přešlapují a divák se nudí. Jako by legendární tvůrce ztratil soudnost a vědom si štědrého rozpočtu popustil uzdu své nezkrotné užvaněnosti živené obsedantním perfekcionismem. Rozbor textu Madonnina hitu Like a Virgin v Gaunerech fungoval, stejně jako (Kill) Billovo pojednání o Supermanovi nebo čtvrtlibrák se sýrem a tlachání o kafi v Pulp Fiction. Své verbální bizáry si talentovaný psavec hýčkal, přiměřeně dávkoval a uvážlivě zasazoval do kontextu akce, násilí a peprných hlášek. Podobné lehkosti se však jeho osmému celovečeráku zoufale nedostává, a pokud jde o to kafe, kam se na Quentina hrabe Maryša…

Jistě, už Hanebný Pancharti byli ukecaní až běda, ale v případě polyglotního nácka Landy šlo o humorně protežovaný rys jedné z postav, případně způsob, jak neotřele pracovat s gradací a posouvat děj skrze lingvistická okénka – stačí vzpomenout na scénu v podzemní taverně. Nespoutaný Django měl coby druhý vrchol Tarantinovy volné spaghetti trilogie alespoň plnohodnotně vykreslené postavy a navíc sympatického hrdinu s ušlechtilou motivací. Osm hrozných nabízí pouhou skvadru ledabyle načrtnutých figurek, které jsou tu hlavně proto, aby si donekonečna vyměňovaly jadrné bonmoty a v nestřežených okamžicích jedna po druhé umíraly. Přitom na začátku jsou karty rozdány k velké partii. Na jedné straně vražedkyně eskortovaná k popravě nesmlouvavým lovcem lidí s výstředním doprovodem, na té druhé podezřelé osazenstvo zájezdního hostince, ve kterém nikdo a nic není, jak vypadá. Venku blizard, uvnitř smrt. A navrch stín války Severu proti Jihu jako neutuchající zdroj rasistických průpovídek s nečekaným blaxploitation přesahem.

V několika jednotlivostech je to starý dobrý (a zábavný) maniak z videopůjčovny (průběžný vtip s rozbitými dveřmi, strasti zmrzlého vozky OBiho), celek ovšem strádá pod diktátem velikášského hračičky, jenž na úkor vyprávění lpí na nesmyslných detailech, a výsledek jeho snažení připomíná film někoho, kdo si na Tarantina jen hraje. Řada scén vyznívá uměle (kytara, Lincolnův dopis) a čekání na to, kdo koho nakonec odpráskne, velmi rychle pozbývá smyslu. Od zákeřných desperátů by člověk čekal trochu fištrónu, jenže chování přehrávajících protagonistů nezřídka postrádá logiku, a proč Tim Roth celou dobu (zdařile) kopíruje Christopha Waltze, ví nejspíš jen sám autor. Obsazení Channinga Tatuma (nic osobního, v Útoku na Bílý dům byl k sežrání) lze pak bez uzardění označit za první náznak tvůrčí opotřebovanosti.

Příznačná brutalita a čvachtavé gore efekty jsou k ničemu, když jakýkoliv náznak napětí pohřbívá teatrální strojenost. A pointa? Žádná není. Režisér místo ní servíruje polopatický flashback, nabízející jen další zbytečné klábosení, které je divákovi v danou chvíli platné jak mrtvému příslovečný zimník. K čemu potom Richardsonova parádní kamera či Morriconeho (konečně!) sugestivní hudba? Finesy jako tabák značky Red Apple či odkazy na Carpentrovu Věc jsou pouze vločkami v závěji a krom zasvěcených fandů je stejně nikdo nepobere. Netradiční formát Ultra Panavision 70 je v konečném účtování nanejvýš uznáníhodnou frajeřinou, která dosud nejhorší tarantinovku z bahna průměrnosti nevytáhne, i kdyby na plátně vypadala sebevelkolepěji.