Skandinávské variace

Rebekka Karijord je láska na první poslech, i když proběhne v neosobním prostředí sociální sítě. Písničku Wear It Like a Crown jsem nějaký čas skoro nedokázala vypnout a že je to skladba, kterou k nám na Letní Letnou v rámci stejnojmenného představení přivezl švédský Cirkus Cirkör, jsem si spojila až zpětně. A bylo mi to jedno – zajímala mě především Rebekka.

Rebekka je židovské jméno. Jak se dostalo k vám na sever?

Není za tím žádný složitý příběh – myslím, že rodičům se prostě líbilo. Ve Skandinávii, potažmo v Norsku, není zase až tak neobvyklé.

U nás tě předběhla tvoje skvělá píseň Wear It Like a Crown na festivalu Letní Letná, ale ty sama budeš v České republice poprvé...

Ano a nemůžu se dočkat – jedna z mých nejstarších kamarádek je totiž původem Češka, učitelka umění Alexandra Myšková. Už je jí kolem devadesáti let a do Norska emigrovala jako tehdy známá česká herečka. Je to úžasná žena, pravá umělkyně a intelektuálka. Vyprávěla mi hodně příběhů o Praze a kulturním prostředí, ve kterém vyrůstala. Samozřejmě to u mě přiživilo romantické představy, takže jsem hodně zvědavá, jaká je Praha doopravdy. Doufám, že bude čas město pořádně poznat.

Norsko i Švédsko jsou evropské jazzové velmoci. Co ty a jazz?

Během dospívání jsem ho poslouchala skoro bez přestání, nešlo tomu uniknout. Později jsem měla příležitost s některými jazzovými muzikanty pracovat, což je vyloženě radost. Obecně bývají v hudebním vyjadřování velmi dynamičtí, zároveň disponují smyslem pro určitou muzikantskou integritu. Toho si cením, protože celý proces nahrávání se tím usnadňuje.

Proč vlastně ty, původem Norka, žiješ ve Stockholmu? Je tam více možností umělecky se rozvíjet?

Před deseti lety jsem do Stockholmu odešla studovat a brzy mi došlo, že to tady doopravdy miluju a chci tu žít. Dnes tam mám všechno: přátele, nahrávací společnost, vydavatelství, báječnou práci i kolegy. Mimo to, žít ve Stockholmu znamená mít lepší propojení s Evropou a vůbec zbytkem světa. Nejenom že jsem všemu blíž, ale především jsem více vidět.

Hudbu jsi studovala. Máš vztah i ke klasice?

Mám rozhodně jedno slabé místo: Goldbergovy variace v podání excentrického pianisty Glenna Goulda. Klišé o opuštěném ostrově a jediné nahrávce? Gould by byl můj Pátek.

Netajíš se příklonem k severské mytologii. Který z těch příběhů je tvůj oblíbený?

Na našich pohádkách jsem vyrostla. Ne že bych měla na vybranou – je to neochvějná tradice. Máma, babička i prababička byly úžasné vypravěčky a jejich příběhy se staly inspirací pro moji hudbu a texty. Pamatuju si, jak mi babička vyprávěla příběh o polární záři a o tom, jak se v ní ztrácejí děti. Dodnes se z té představy klepu! A samozřejmě slavná pověst o trollech, které slunce proměnilo v kámen a tak vznikly hory. Tyhle příběhy mě nepustily ani v dospělosti.

Tvé poslední album We Become Ourselves je polovinou zamýšleného dvojalba. O čem bude druhá deska?

První část byla něco jako milostný dopis mužům mého života, takže na druhou teď nejspíš zbývá vyjádření protistrany, to znamená ženskosti. Bylo by zatím předčasné mluvit o hudbě, ale určitě bych tentokrát chtěla pracovat jen s ženskými hlasy. Doufám, že se povede zopakovat energie a intenzita We Become Ourselves odlišným, novým způsobem.