Slaves: Nejsme přátele, jsme bratři

Jsou dva, jsou mladí, plní energie a sebevědomí. Aby taky ne, když už se svým debutem Are You Satisfied? z roku 2015 úspěšně zaútočili na britskou hitparádu a byli nominováni na Mercury Prize. A co je nejdůležitější, dostali svou syrovou produkci na pódia velkých festivalů. Britští punkeři Slaves, vystupující ve složení Isaac Holman (zpěv, bicí) a Laurie Vincent (kytara), se po své české premiéře na Rock for People v roce 2017 představili i na letošních Colours of Ostrava, kde krátce před jejich koncertem vznikl tento rozhovor.

Jaké slovo nejlépe vystihuje vaši kapelu?

ISAAC: (po dlouhém přemýšlení) Úžasná.

A jak byste ji vystihli jednou větou?

ISAAC: Naše kapela je kurva úžasná.

Co je pro vás důležité ve vaší hudbě? Vzrušení, zábava, poslání?

LAURIE: Řekl bych, že dokonalá směs těchhle tří věcí.

ISAAC: Jo, všechny tři. Je důležité předat nějaké sdělení, bavit lidi i sebe.

Takže tři pilíře perfektního vystoupení?

ISAAC: Tři pilíře Slaves.

Snili jste jako děti o tom, že budete rockové nebo spíš punkové hvězdy?

LAURIE: Rozhodně. To jsem vždycky chtěl: mít peníze a nemuset chodit do práce. Ale spíš než punkovou hvězdou jsem chtěl být princem punku. Rozumíš, stejně jako Ozzy Osbourne je princ temnoty, já – my jsme princové punknoty. (smích)

A neříkáte si tak jen vy sami?

LAURIE: Ne, říkají nám tak všichni: Slaves nebo princové punknoty.

Kdy jste začali hrát na nějaký hudební nástroj?

LAURIE: To jsem byl ještě hodně malý. Muselo mi být tak osm.

ISAAC: Já dostal kytaru na Vánoce, když mi bylo asi jedenáct.

To je docela brzo. Pohltilo tě pak hraní na kytaru?

ISAAC: Ani ne. Bavilo mě to, ale nebyl jsem kytarou zas tak posedlý.

Jste dvoučlenná kapela. Kdy jste se rozhodli, že budete hrát jen ve dvou?

ISAAC: Oba jsme z malých měst, kde nebylo moc muzikantů. Takže to byla spíš nutnost než volba. Nikdo se k nám prostě nechtěl přidat.

Dnes by už situace asi byla jiná, když uvážíme, kam jste se až dopracovali...

ISAAC: To jo, ale je příliš pozdě. Budou si muset najít jinou kapelu. My už máme zavřeno.

V čem je výhoda hraní ve dvou?

LAURIE: Je to jako bratrství. Všechno řešíme ve dvou. I když se hádáme, nakonec je hlas obou stejně důležitý. Jakmile jsou ve skupině víc než tři lidi, každý má o hodně menší hlas, a dokonce mohou vznikat v rámci jedné kapely frakce.

A máte obvykle stejný názor ohledně kapely, písní, koncertů?

LAURIE: Ne vždycky, ale obvykle ano. Na koncertech jsme vždycky na stejně vlně. Pokud jde o hudbu, tak se někdy neshodneme třeba v názoru na píseň, ale většinou minimálně aspoň chápeme, co se tomu druhému líbí nebo nelíbí.

Jste přátelé i mimo kapelu nebo už se potkáváte víceméně jen kvůli hudbě?

ISAAC: Nejsme přátele, jsme bratři.

Laurie, už skoro dva roky jsi otcem. Jak to změnilo tvůj život?

LAURIE: Ve všech aspektech života, jaké si jen dokážu představit. Mám prostě ve svém životě malého človíčka, o kterého se musím postarat. Ale je to skvělé! Křivka spokojenosti stoupá pozvolna vzhůru. Užívám si, že jsem táta.

Isaacu, ty vedeš méně usazený život. Jak pasujete jeden k druhému?

ISAAC: Je strašně moc věcí, co máme společné, a pár, ve kterých se lišíme. V něčem žijeme odlišné životy, ale je hodně toho, co nás spojuje.

Přijde mi, že jste na hudební scéně poměrně velká vzácnost. Necítíte se trochu osaměle?

LAURIE: Ale vůbec ne. Na britské scéně je víc punkových kapel jako třeba Shame, Idles, Lady Bird, Slowride a další kapely, se kterými se přátelíme. Často hrajeme na společných festivalech.

V Česku je komunita na punkové a hardcorové scéně silně stmelená. Kapely organizují společné akce, pomáhají si při nahrávání, vydávají na spřátelených labelech. Funguje to v Británii podobně?

LAURIE: Je tam pár kapel, které dělají fakt dobré věci pro undergroundovou punkovou scénu jako třeba Wonk Unit; pořádají akce, vydávají hudbu kapelám. I my sami jsme založili label Girl Fight Records, kam jsme přitáhli všechny naše kamarády. A podobných příkladů je víc. Scéna žije.