Suede a udržení dobrého jména

Mohlo to vypadat jako takový klasický comeback z nouze, když se k němu nepodařilo přilákat Bernarda Butlera, a obavy z vyžilého recyklování byly na místě. Ale studiový výsledek je nakonec docela uspokojivý. Doba, kdy Suede svými prvními singly smetli z povrchu britského dodělávající shoegazerskou scénu, je samozřejmě dávno pryč a o to víc se teď museli snažit. Albem Bloodsports žádnou další hudební vlnu nevyvolají. Postupy, které rozvinuli na prvních třech deskách, velkých změn nedoznaly, snad jen ta dobře známá afektovanost je jaksi dospělejší, což je zásadní předpoklad k tomu, aby se z kapely nestala vlastní karikatura.

Pokud tedy už Suede nemají šanci nikoho omráčit stylem, zbývají písničky samy o sobě. Ne všechny z deseti novinek se třpytí oslepujícím leskem, ale není tu ani vyložený přešlap. Škoda jen, že kapele nevydržel nápřah, jaký mají první tři skladby, efektní, melodicky obdařené, šťavnaté. Druhá polovina alba trpí nadměrnou kumulací pomalých čísel, která nejsou vždycky dostatečně výrazná. Suede nikdy nevyznávali závratná tempa a balady jsou pro ně stále vděčným polem působnosti, ale v tomto případě to chtělo aspoň trochu promíchat pořadí. Z řady nápadněji vyčnívá jen srdceryvná What Are You Not Telling Me?

Nemá smysl se dohadovat, jak by nahrávka zněla, kdyby se na ní podílel i zakládající kytarista, pro mnohé stále nenahraditelný spolutvůrce fluida prvních dvou desek. Suede už před lety dokázali, že obstojí i bez něho (i když ne věčně). S pomocí Bloodsports tento předpoklad se ctí obhájili a úspěšně zrestaurovali fasádu poničenou poslední předrozpadovou deskou a dlouholetou absencí. Uvidíme, jestli kapele obnovená energie vydrží když ne k nějakému vývojovému překvapení, tak alespoň k udržení dobrého jména.