Příběh otce a dcery byl uvedený v Locarnu a Torontu, u nás získal dva České lvy. Čím si zasloužil tolik ohlasů?
V rámci české kinematografie patří animované filmy k těm, které bývají pravidelně uváděny v zahraničí. Jedním z nich je krátký snímek Milý tati, který natočila absolventka FAMU Diana Cam Van Nguyen. Příběh otce a dcery byl uvedený v Locarnu a Torontu, u nás získal dva České lvy. Čím si zasloužil tolik ohlasů?
Milý tati je nejlépe zařaditelný jako animovaný dokument. Ve třinácti minutách vypráví o složitém rodinném poutu. Hlas vypravěčky doplňují rozpohybované fotografie, kresby i pásma dopisů. A jsou to právě dopisy, které mají pro ústřední dvojici zásadní význam. Když protagonistka objevuje stará psaní, která ji posílal otec z vězení, stává se to pro ni impulsem k reflexi jejich vztahu. Rozhodne se napsat dopis, kterým je právě tento snímek. Rekapituluje v něm celé jejich ne-soužití a vyčítá otci předchozí chyby, především to, že opustil její matku. Zároveň se jej snaží pochopit a ptá se, proč se vzájemně odcizili.
Důležité specifikum je, že oba pocházejí z Vietnamu. Zatímco otec stále žije v původních tradicích, dcera je plně sžita s českým prostředím. Otci například vadilo, že mu její matka nedala syna, což znamená, že nemá pokračovatele rodu. Pro protagonistku jsou tyto vietnamské ideje už nepochopitelné a přes vnitřní pochyby je odmítá jako stín minulosti. Její odcizení s otcem se prohlubuje.
Animace, prostředek pro obnovení vztahu hlavní postavy k otci, je charakteristická tím, že využívá různých postupů (malby, kresby i ploškové animace), z nichž každý je řemeslně zvládnutý. Postavy, složené z fotografií, dodávají snímku nostalgický nádech. Prázdná místa na plátně (například obrysy postav) podporují pocit odcizenosti mezi nimi. Krásně udělaný vizuál tak sedne k obsahu filmu a jeho emočnímu sdělení.
Milý tati je silně osobním dílem, oslovit ale může širší publikum, protože poukazuje na komplikovanost rodinných vazeb obecně. Pomocí obrazů vypráví o věcech, jež jsou mnohdy stěží uchopitelné. A také volá po tom, abychom nerezignovali na snahu obnovovat naše mezilidské vztahy.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?