A teď něco, co tady „dlouho“ nebylo. Liam Neeson běží o život. O život svůj, své dcery, o životy nás všech. Není to poprvé a nejspíš ani naposled. Bohužel.
A teď něco, co tady „dlouho“ nebylo. Liam Neeson běží o život. O život svůj, své dcery, o životy nás všech. Není to poprvé a nejspíš ani naposled. Bohužel.
Kdepak Channing Tatum, kdepak Slyovi Postradatelní bijci, nejikoničtějším akčním hrdinou nového tisíciletí je Liam Neeson. Neznámý, NON-STOP, Mezi náhrobními kameny, ty role si byly podobné jako vejce vejci. Skoro to vypadalo jako by chtěl sošný dlouhán stvořit vlastní subžánr. Všechno začalo v roce 2008, kdy nečekaný kasovní úspěch zaznamenal nenápadný spotřební thriller 96 hodin (v originále Taken). Děj se točil okolo obchodu s bílým masem a po celou dobu střídmé minutáže ctil osvědčené pravidlo o kráse a jednoduchosti. Ústřední postavou byl zoufalý otec pátrající po unesené dceři. A protože šlo o specialistu v oboru „najít a zabít“, neměl problém jít přes mrtvoly. Doslova. No a vzhledem k tomu, že svou profesi ovládal na jedničku, bylo těch mrtvol fakt hodně. K tomu Morelova syrová režie s nekompromisním tahem na bránu a urostlý sympaťák v hlavní roli. Neesonovi bylo už přes padesát, ale nikdo to neřešil. Naopak, poptávka po akčních veteránech byla tou dobou na vzestupu a agresivní taťulda s prstem na spoušti se dokonale trefil do aktuálního vkusu akcechtivého publika.
A protože každý správný hit si zaslouží repete, přišlo do kin roku 2012 pokračování, jehož název byl nasnadě – 96 hodin: Odplata. Neeson byl pořád za šarmantního tvrďáka, zato scénář trpěl neduhy klasického sequelu, který vznikl pouze proto, že jeho předchůdce zkrátka vydělal moc peněz. Výsledek byl překombinovaný a nedával smysl. Ke všemu to režírující Olivier Megaton přehnal s kofeinem, takže z akce často zbyly jen šmouhy, a nebýt atraktivních istanbulských lokací, nebylo by na co koukat. V porovnání s třetím dílem, který se zkraje roku 2015 prohnal našimi kinosály, šlo nicméně o snesitelný standard. Nejnovější část dosavadní trilogie se zmítá v autorské křeči. Znovu se potvrdilo, že byť je Luc Besson prvotřídním režisérem, jako scénárista si nezřídka vybere slabší chvilku. Zápletka je téměř do puntíku opsaná z Uprchlíka, úspěšné devadesátkové naháněčky s Harrisonem Fordem. Mrtvá bejvalka, křivé obvinění, dostihy s agilními příslušníky policejního sboru, nic nového pod sluncem. Jen místo ostře řezaných rysů Tommyho Lee Jonese má neohrožený hrdina v patách neméně zabejčilého Foresta Whitakera, kterému však nedomrlý scénář nedovolí překročit stín charakterové šablony (vzpomínáte na Arnieho Konečnou?). Aspoň že Megaton ubral na zběsilosti a přiblížil se kvalitám Louise Leterriera či Pierra Morela, kteří stejně jako on vzešli z Bessonovy filmové fabriky EuropaCorp. Jenže k čemu obstojné řemeslo, když ho není na čem předvést?
Příběh měl zřejmě ozvláštnit tajemný zlosyn a závěrečný twist, ale výsledkem je upachtěná přehlídka těch nejprovařenějších klišé. To vážně neumíme jiné záporáky než ruské mafiány s tučným kontem a legračním přízvukem? Marton Csokas i Michael Nyqvist, kteří loni zle zatápěli Denzelu Washingtonovi (Equalizer), resp. Keanu Reevesovi (John Wick), oplývali charismatem a v zádech měli alespoň nosný příběh. To Sam Spruell má k dispozici nanejvýš plenkovité slipy a účes a la Andrej Babiš. Zrak zjevně unavenému Neesonovi nevytřou ani rádoby drsné hlášky a poker face Dougrayho Scotta. Kde nic není, znáte to. Avšak zpozornět by měli milovníci kuriozit, protože finální přestřelka je okopčená z prvního pokračování kultovní videohry Max Payne a Liam Neeson tam chvíli před tím sejme chlápka, co vypadá jako Kirk Douglas. Dál nic, jen obligátní hepáč. Kdo by po tom všem myslel, že si hvězda s irskými kořeny dá od podobných rolí na chvíli pokoj, měl by se připravit na Nočního běžce, jehož tuzemská premiéra je v plánu v půlce dubna.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?