The Complication: Jak to zastavíš, čas mizí

Se zpěvákem Jakubem Citem a bubeníkem Danem Jeníčkem, polovinou kapely The Complication, se scházíme v letenské kavárně mimo jiné k příležitosti vydání desky po šesti letech. Během té doby se skupina se základnou v Jablonném nad Orlicí málem rozpadla, ale pandemie, která pro ni jakožto zejména koncertní kapelu znamenala stopku, nakonec vyústila v nový začátek. S novým basákem, zvukem a albem Arrhythmia se kapela posunula k dospělejšímu zvuku i více fanouškům. Jakub Cit alias Jackob Sence si do Prahy odběhl od velké rekonstrukce chalupy v Sudetech, aby po rozhovoru ještě večer zahrál s kytarou v irském pubu. Dan Jeníček přijel mezi schůzkami, díky kterým se v obchodě, kde pracuje, budou kromě potravin prodávat i hračky. U kávy i piva jsme probrali, jak se nahrávalo se svérázným producentem i proč je nebaví být „českými Red Hot Chili Peppers“.

Po šesti letech jste vydali nové album, to je velká věc. Jak se kapela během té doby proměnila?

Dan: S novým basákem Vaškem jsme zatím odehráli jen pár koncertů, ale jeho energie nás nakopla. Předtím jsme hráli patnáct let se Schnaubeem, s nímž jsme se rozešli v dobrém, ale s Vaškem se stalo něco, co jsme vůbec nečekali. Znali jsme ho už předtím, ve vedlejší zkušebně hrával s jednou alternativní kapelou na kytaru a zpíval, ale pak se rozpadli a my věděli, že je všestranně dobrý muzikant, tak jsme ho oslovili.

Jakub: Covid nám do kapely hodil tehdy vidle, během něj to začalo být bez energie. Dřív jsme hráli často s Gaia Mesiah a byly to skvělé akce, měli jsme naplánované turné k albu Life Inside a cesty do zahraničí, které nám zrušili. I kluby se s pandemií změnily – teď už kapely tolik samy nezvou, je to víc o srdcařství . Není úplně jednoduché najít kompromis, aby se to oběma stranám vyplatilo. O to víc si vážíme míst, jako je dejvická Klubovna, kde to celé dává smysl.

Jak změna člena a celkově nový začátek ovlivnil váš tvůrčí proces?

Dan: Jen já s bráchou (kytaristou Radkem, pozn. red.) teď žijeme v Jablonném nad Orlicí, tak nejčastěji my chodíme do zkušebny. Tam často pracujeme na nápadech, co přinesl brácha. Většinou řešíme různá navázání, riffy. Já miluju riffové písně, jaké hraje třeba Tom Morello, a vymýšlím pak bicí podle kytary. Pak to nahrajeme a pošleme Vaškovi do Brna, který přispěje klidně do druhého dne s dalším nápadem a už se to tvoří. Potom už má Kuba větší prostor na vymýšlení, je to lepší, než když jsme bývali dřív na zkoušce všichni v chaosu.

Jakub: Mně to v tom bordelu nevyhovovalo. Myslím, že mám trochu poruchu soustředění a mezi lidmi je tvůrčí vlastnost docela potlačená tím, že tam nemám klid. Takhle na dálku je to mnohem efektivnější, dřív jsem se v tom dost utápěl.

Dan: Teď navíc přináší nějaké nápady i Vašek, což je super. Od něj to je často už komplet song, sloka, refrén, bridge… Navíc se hodně věnuje zvukům, umí výborně pracovat se samply. Dřív tyto věci řešil hlavně brácha, teď jsou na to dva a jde vidět, jak jim to mezi sebou funguje. Naštěstí v kapele nemusíme řešit žádná ega, kdo co složil nebo vymyslel. Někdo přinese nápad, každý do něj dá něco svého a nikdo neřeší, koho vlastně ten původní nápad byl. Se Schnaubeem jsme to měli stejně, ale víme, že to není samozřejmost.

JENOM ZKOUŠÍM, CHLAPI

Velká změna u vás je i zvuk, souvisí taky s příchodem Vaška, který se elektronice věnuje více? Nebo by odklon od syrovějšího rock’n’rollu přišel i bez něj?

Jakub: Vašek tomu samozřejmě hodně přispěl tím, že dělá hodně do elektroniky a baví ho. Ale už poslední dva singly během covidu, Paradise a Muscles, v sobě ten přerod trochu měly, i synťáky v nich lehce byly, a to ještě bez Vaška.

Dan: Z těch dvou singlů jde cítit změna. Nejsou ani tak pohodové, pozitivní. Dřív jsme i do klipů chtěli za každou cenu dát nějaký vtip a nadhled, ale tyto dva byly vlastně temné. Což navazuje na texty.

Jakub: Oba ty singly jsou podle mě moc povedené a hezky se nám potom jejich klipy podařilo na sebe díky nápadu producenta navázat. Nahrávali jsme je ve skvělém studiu na Svárově u Kladna a zpěv ve Vršovicích v bývalé zkušebně Mira Žbirky s producentem Nèrem z kapely Mydy.

Album Arrhythmia jste pak ale nahrávali zase jinde, v pražském studiu Golden Hive. Proč jste je měnili?

Jakub: Vždycky jsme chtěli zkusit nový zvuk, tak jsme každé album nahrávali jinde. V Golden Hive před námi nahrávali Gaia Mesiah i další kamarádi, Atavists, ale i větší jména jako Mig 21. Každopádně jsme na Amáka měli skvělé reference, říkal nám o něm i Nèro na Svárově a když jsme mu poslali pár nápadů, líbily se mu. Souhlasil i s tím, že nám pomůže s celou produkcí.

Dan: S Amákem to bylo hodně jiné, je takový správný řízek. Hned jsme museli najet na jeho notu fórů, kdy si z tebe dělá srandu jen tak z fleku a ty se nesmíš urážet. A to byl celý mód vytváření desky.

Jaké konkrétní situace ze studia si pod těmi „fóry“ můžeme představit?

Dan: Já nahrával první, vybalil jsem bicí a začal hrát. On to najednou vypnul a říká: to myslíš jako vážně? Tak já jsem se začal potit a on: proč hraješ takhle? Takhle vůbec nehraj, to nejde, nahraj to znovu, než jsem pochopil, že to je celé fór. Takhle to bylo celou dobu, a nakonec mě skvěle vyhecoval. Když jsem pochopil, že je to kamarádské a vůbec si mě nedobírá, začalo se mi nahrávat skvěle. Když jsme to pochopili všichni, od rána jsme jeli fóry taky.

Jakub: Vašek po prvním dnu říkal, jak ho ten Amák sere! Ale po chvíli si skvěle sedli, Amák má taky rád samply, krabičky a skvěle mu jde vytváření atmosféry, což baví i Vaška, tak se do studia začal těšit i on. Trochu jako nějaká písnička, co se ti zezačátku nelíbí, ale musíš ji poslouchat dál a postupně ti čím dál tím víc sedí. Pamatuju si, jak jsem nahrával třeba Vaškovu písničku Shadows a je hodně specifická. Bicí, kytary jinak do rytmu, pak se to někde potká. Nástroje jste měli celkem najeté, ale ve zpěvu jsem tápal. Měli jsme nějaký text, ale nefungoval. A když mě Amák vyhecoval, něco jsem zkusil a říkám si, že tohle bude určitě nejhorší, a on: konečně, to je ono, to tam necháme!

Dan: Bylo vidět, že když to Amáka bavilo, vstal ze židle, lítal po místnosti a dal ti energii. Byl jak dirigent! Na druhou stranu, když jen seděl a šlo vidět, že ho to nudí, byla třeba nějaká změna. Pamatuju si, jak při hledání správných zvuků různě vším kroutil, až jsme se lekali. „Já jenom zkouším, chlapi, já jenom zkouším,“ a do toho zvládal ještě řešit, co je nového ve světě, kdo vyhrál hokej… Byla to dobrá volba, i díky jeho produkci jsme získali zvuk přesně takový, jaký jsme chtěli.

NEJHORŠÍ JE BÝT SÁM

Na sítích jste k novému albu napsali, že odráží různé nadstandardní situace, co jste v poslední době potkali. Co konkrétně inspirovalo nový materiál?

Jakub: Spíš jsme propojili různé situace, které se lidem dějí, s aktualitami ze světa, které můžou začít hýbat organismem. Třeba Taken Over You je původně o tom, jak začal palestinsko-izraelský konflikt na festivalu, kde unesli německou tatérku, kterou vláčeli, a i když trpěla, dokázala překonat bolest a dostala se mimo tělo nad to utrpení. No One na ni pak významově navazuje, ale složil ji Ráďa, tak se snažím dostat do jeho myšlení. Myslím, že odráží to, jak dokážeš vidět člověka, i když tady fyzicky není – třeba tím, že ho miluješ. Ke skladbě Arrhythmia složil Vašek text o tom, jak se často budil a měl pocit sevření. Míváme ho občas všichni, akorát o něm třeba tolik nemluvíme. Máš strach, že bys mohla mít infarkt, ale je to jen pocit a lidi, které máš kolem a ráda, tě můžou uklidnit. Nejhorší je být sám. No a tvoje myšlení je závislé na tom, jak se chová tvoje srdce. Takže to reflektuje všechny změny v okolí u citlivého člověka, který je vnímá. A my jsme v kapele citliví všichni.

Je dobře, že o tom mluvíš, jednak že se jako kluci nestydíte, že jste citliví, jednak že ty významy se obzvlášť v anglických textech snadno schovají. Znají texty jen vaši věrní fanoušci z Podorlicka, nebo i odjinud?

Dan: Základ je určitě v Orlických horách, ale už se rozrůstá. Ceníme si, i když na nás přijdou třeba jen dva lidi, což se nám stalo tehdy v Olomouci. Ale zas jsme se s nimi skamarádili, zahráli jsme zkrácený set, zapařili…

Jakub: Ale představ si, že jak jsme teď měli koncert v dejvické Klubovně, přijel tam na nás kluk z Litvínova. To jsem čuměl. Lidi tam znali texty a ptali se, kdy přijedeme k nim. Já vůbec miluju jezdit na severozápad Česka, mám rád krajiny, kde na mě dýchá ponurost měst a zároveň nádherná příroda. Jako by se trochu zastavil čas. Lidi tam často nemají lehký život a jsou úplně upřímní, toho si cením.

Pochopila jsem správně, že jste začínali jako coverband Red Hot Chilli Peppers?

Dan: To jsme ještě nebyli s Kubou. Chtěli jsme se naučit hrát s bráchou a Schaubeem, tak jsme zkoušeli pár písniček právě od nich, ale něco i od Green Day. Pak jsme našli zpěváka, říkalo se mu Šakal. S tím jsme hráli asi rok, byl dobrý bavič i zpěvák, ale nakonec jsme si to všichni představovali trošičku jinak, takže se naše cesty rozešly. Už s ním jsme ale začali tvořit i vlastní songy. Potom jsme rok fungovali bez něj a dost pracovali právě na vlastní tvorbě. Pak jsme oslovili Kubu, který měl tehdy taky kapelu a byl takový srdcař, a říkal, že by ji to nemohl udělat. Ale pak začal chodit s mojí kamarádkou a ta ho k nám trošku dokopala potom, co se kluci rozpadli.

Jakub: A stejně jsme dlouho měli nálepku „čeští Red Hot Chilli Peppers“,, které jsme se ale chtěli zbavit. Říkali jsme si, že po tomhle cédéčku nebo po tomhle songu už to přece není možný… Teď s těmi synťáky už jsme se posunuli hodně jinam.

Dan: Začalo nás dost štvát, jak nás k nimi lidi hodně přirovnávali. Třeba jsem jednou pouštěl kamarádovi kuchařovi naši písničku You Are Mine, která je hodně jiná, a on hned, že to je docela dobrý, takoví redhoti! A to prý nikde nečetl, nikdy od nás nic neslyšel. I když chce člověk být originální, tak dostane pocit, že někoho vykrádá. Ale už to taky beru jinak, než když mi bylo přes dvacet, už nad tím spíš mávnu rukou.

Jak vidíte svůj „endless quest“, jak zpíváte ve skladbě No One, do budoucna?

Jakub: Tím, že máme Vaška, začalo vše znovu dávat smysl. Máme novou zpětnou vazbu z různých médií, na to celé jsme dostali nový vhled a novou energii. Začalo nás to fakt bavit, zkoušíme nové styly muziky a dokážeme to dělat i na dálku, která není překážka, naopak to dobře funguje. Milujeme energii z koncertů, jsme koncertní kapela. Já si užívám kontakt s publikem, jdu vždycky mezi lidi. Když jich je tak do padesáti, jdu za nimi a všechny obejmu, pozdravím, strašně mě to baví. Takže místo abych pomohl klukům uklízet nástroje, jdu mezi lidi a oni mají velkou radost.

Dan: A kromě koncertování vlastně už jede další materiál, což se nesmí zastavit. Jak to zastavíš, čas utíká a mizí.