The VVitch je zlo, které by nemělo být viděno

Debut Roberta Eggerse The Witch (nebo taky The VVitch) je mrazivý thriller, který vyhrál cenu za režii na Sundance (plus nominaci na velkou cenu poroty) a který vzbudil nejeden údiv i na loňském festivalu v Karlových Varech. Ptáte se proč?

Týden tropických veder přerušila průtrž, která do festivalové kotliny přinesla krom vítaného krupobití s tisícem blesků i nezapomenutelnou projekci ve Velkém sále. Očekávání samozřejmě vysoká – kdy naposledy se stalo, že by na Sundance vyhrál horor? Upozornění na spooky zážitek a strach v očích byly naprosto na místě, nic minimalistického totiž nedorazilo, žadné thrillerové dloubání v nose ani prvoplánová lekačka. Redfordovo festivalové dítko totiž ocenilo čistokrevný hardcore horor, který se husí kůží připomene i půl roku od projekce při psaní recenze.

Eggers se kolem filmu už nějaký ten pátek motá jako kostymér a vedoucí výtvarných oddělení, nyní přesvědčuje vlastním režijním vedením a řemeslem, které staví právě na zkušenostech s prací s detaily. V rámci přípravy na zfilmování atmosférické povídky ze 17. století nakoukával Kubrickův The Shining a zadával švadlenám ruční šití kostýmů (dobovými postupy). Film budoval od začátku pečlivě do nejmenšího historicky věrného detailu, vytvořil funkčně promyšlený design produkce s chalupovým hospodářstvím u zakletých lesů v severním Ontariu. To představuje Novou Anglii kolem roku 1630, asi šedesát let před neblahými událostmi čarodějek ze Salemu. Jak příhodné.

Podtitul “a New-England folktale” to celé vystihuje docela přesně: devadesát minut nepříjemností, čistokrevného šílenství a psychologického rozkladu jedné fungující rodiny, ve kterém se normální divák bude pravděpodobně v duchu modlit za brzký konec; masochisté si to ovšem vychutnají až do vyzrálé hysterie poslední scény, posledního záběru, kdy už je většina sálu pod sedačkami a seškrabuje si z důlků zbytek očí. Skutečně to do stavu apokalypsy nemá daleko, a co hůř, těžko tomu cokoliv vytýkat.

Přítomnost typických lekaček může pro někoho snímek zbytečně degradovat, a to i přes jejich pouze občasné využití s přesností švýcarských hodinek. The Witch ale rozeznává mezi prvoplánovým nošením strachu a pozvolným pronikáním pod divákovu kůži – Eggers definuje rozličné prvky žánru a pracuje s nimi zatraceně skvěle, od zvěře přes mizení v lese po přírodní rány. Využívá rozpor fanatického křesťanství jako základní stavební kámen, staví ho do konfliktu se starou, prvotní silou, spojenou, jak už název snímku napovídá, s čarodějnictvím. Na tomto kameni stojí i charaktery, tedy rodina přistěhovalců z Británie. Ta hledá lepší budoucnost v kolonii Nové Anglie a uchovává si vnitřní integritu i přes vykázání z města do okolních lesů. Byl jejich prvotní hřích jejich osudem? A byl to vlastně hřích? Thriller brzo narazí na atributy nadpřirozena, pro které není racionální vysvětlení, ale Eggers je fascinován především dysfunkční rodinou a dobovým zasazením, oboje servíruje s podtrženým áčkem v indexu.

Eggersův rukopis lze číst jako psychologický rozklad člověka a jeho vnitřní víry. Oba motivy otec rodiny komentuje jako “zkoušku boží” a test duševní čistoty, ve které se i sebemenší hřích trestá extrémní krutostí. Lze ho číst i jako komorní hardcore horor, který promlouvá o budoucnosti, o čarodějnictví a s tím spojených tragédiích, když interpretace křesťanství dala vzniknout krom všeobecného dobra i nejednomu zlu.

Po technické stránce je The Witch děsivě precizní filmařinou, který ohromuje propracovaností, produkčním detailem, fotografií s přirozeným světlem povětšinou v exteriérech kanadských lesů a v interiérech chalupy nasvícených lucernou/svíčkou (na scény v chlévu nezapomenete), milimetrovým střihem s funkčně využitou zvukovou stopou. Celý plíživý fuckfest je navíc obalen přiléhavým hudebním doprovodem Marka Korvena, jehož taktovka je vždy připravena podtrhnout tíživé mlhavo a vykřiknout nad extrémním zlem, jehož jsou sekvence nenápadně plné.

Eggers má navíc úžasného casting directora: hlas Ralpha Inesona je něco, co vás bude ještě dlouho pronásledovat ve snech, ve spojení se staroangličtinou je to samostatný filmový prostředek. Dobový jazyk protíná celou stopáž snímku a je třeba si na něj dobrých deset minut zvykat, k Shakespearovi je naštěstí daleko a anglisté mrtvý jazyk jistě ocení. Do filmu zapadá, stejně jako tam zapadá Thomasin, jméno postavy a herecké podání Anyi Taylor-Joy – nováčka v branži, hnědooké blondýny s uhrančivým pohledem a nejistým pozadím (charakterovým), která především v posledních scénách exceluje. To samé platí pro dvojčata – ta se navíc začnou až nápadně motat kolem kozla na zahrádce. Jakmile zmizí novorozeně Samuel, krvavá lázeň začíná a počet ušpiněných spodniček v sále roste exponenciálně.

The Witch je strhující debut po okraj naplněný zlověstností a špičkově zvládnutým řemeslem. Výpadek proudu v promítacím sále karlovarského festivalu s bleskovým peklem venku v podobě superbouře přidaly ještě několik procent k celkové atmosféře, i když The Witch nic takového nepotřebuje. Je to strašidelná, děsivá, šílená noční můra, která by neměla být viděna. V březnu se na české premiéře ale určitě uvidíme.