To není jen prázdná chvála - Tichonov

Tichonov, kapela pojmenovaná podle despotického trenéra ruské hokejové reprezentace, vydala letos potemnělé, „krystalické“ album Overnight. Desku představuje deset skladeb s přísně minimalistickými názvy (OK, Forrest, Run...) a lehce nadprůměrnou stopáží. Hudba místy připomíná Beach Fossils bez pláže anebo The Antlers bez naivity v hlase, ale při poslechu nejdelší písně (OK), která rytmicky připomíná slavné Falling Slowly, se zcela jasně ukáže, proč koncertovali s Glenem Hansardem. Na druhou stranu skladby jako třeba Organic Thinker prozrazují inspiraci americkou neopsychedelií. Navzdory této rozmanitosti a světovosti se však nevyhneme některým klišé, jako je vybízení posluchače, ať naslouchá svému srdci (Weapon of Choice).

Tichonov schovávají do lehce folkového výrazu několik deviantních cuknutí v obličeji: jejich písně, postavené spíše na silné melodii než harmonickém propracování, mají sklon v jednu chvíli nenápadně uhnout (například úvodní melodie Palms) a veselou stoupavou melodii nahradí drtivým pesimismem, kterému se v depresivitě vyrovná snad jen text z Another Day, když klade palčivou otázku, jak má člověk spát, pokud nestojí o další den.

Rytmus připomíná pomalý kasárenský dupot ruských hokejistů ověšených závažím, což neznamená, že by skladby byly pomalé. Naopak, tempo je místy svižné a Tichonov vědí, kolik dob mají v taktu, ale zajímá je snad jen ta jedna – těžká doba. Velmi těžká doba. Příkladem může být třeba úvodní Palm, kde rytmus těžkne natolik, že po něm následuje zvláštní hudební prázdno. Tichonov dovedou pracovat s tichem a nepřehlcují mix nadbytečnými samply, stačí málo: riff složený z několika tónů a znějící prázdné struny opřít o demoralizující kopák, kousek ticha nahradit jednoduchou melodií na klávesách, občas znepokojivě šeptat a nakonec se položit do zkreslených kytar.

Overnight ukazuje, jak rozmanitou produkci můžeme od Tichonov čekat, aniž by obětovali zvukovou osobitost. Ambientní vokály a intimní povídání nahradí vypjaté volání, akustické vybrnkávání v jedné skladbě se ve druhé promění v nezvykle tvrdé zkreslení, chaotické konce a vypjaté výšky (Daft). To není jen prázdná chvála – příliš často se stává, že kapely podlehnou jednomu modelu, jednomu postupu, který nás nutí se ptát, proč bylo nutné točit další desku? Od Tichonov lze očekávat, že výraz se v budoucnu dramaticky nezmění (to by bylo schizofrenní), ale všechno kolem klidně může – nástroje, zpěv i jazyk – a stejně je poznáte.