Tomáš David: Do všeho se řítíme střemhlav

Na Tomáše Davida narazí člověk v Brně poměrně snadno. Hraje totiž Hamleta v Národním divadle a město je plakáty na představení důkladně prošpikované. Méně už se ví, že má skupiny Golden Delicious a Naive Collective. V obou tělesech působí jako frontman a textař, s tím druhým vydali na jaře debut Denní snění. Když David mluví o hudbě, srší z něj pozitivní energie a radost. Hudba je něco, co bezpochyby potřebuje ke svému životu, je to bezpečný přístav, kde může svobodně nakládat s tím, co jej v životě potkává, a přes hudební filtr, který okolo něj vytváří spoluhráči, to pak posílá dál do světa v podobě jednou jinotajných, jindy zase více konkrétních textů.

Denní snění je vaše prvotina, je to tak? Jaké s ní máte plány?

Ano, všichni ovšem máme za sebou bohatou hudební historii. Navíc v různých projektech a žánrech, takže se děje to, co mě na životě v muzice baví nejvíc, tříští se různé názory a přístupy a vzniká něco mimořádného. Živého. Plány jsou samozřejmě velkolepé a míří ke hvězdám, hudba je živel, který mne provází a naplňuje celý život. Jak už to bývá, napínali jsme teď všechny síly k dokončení alba, abychom se vzápětí ocitli na samém startu. Vyšlo na začátku května, takže letní festivaly už nestihneme, ale příští rok to vezmeme útokem! Do té doby nás čeká klubová scéna, kterou máme důvěrně rádi.

Odkud pramení název Denní snění?

Kromě toho, že to hezky zní a je to pojmenování mého vztahu k naší kapele a každodenním (tinnitus připomínajícím) přemýšlení o muzice, je to zároveň termín, který používá psychologie. Pojmenovává stav, kdy je toho na jednoho člověka příliš a ubírá se sám k sobě. Utíká do svého nitra, svého světa.

Jak dlouho fungujete?

Asi čtyři roky. Jistou chvíli jsme se potkávali takřka s pravidelnou přesností, teď, po vydání desky, se zákonitě obracíme k ostatním projektům, abychom dohnali, co bylo odloženo, a začínáme plánovat další sezónu. Těším se na léto, kdy mi divadelní prázdniny dovolí být zase hudebně tvůrčí. Můj rok se nutně dělí na etapy a tvůrčí mysl musí být hlavně odpočinutá a musí mít roupy sama od sebe, protože inspiraci člověk neporučí, té se dá jen pootevřít dveře a vyčkávat… No a po prázdninách se vrhneme do klubů. První štace bude v září na letní scéně Husy na provázku (3. 9.) a následně v legendární zlínské Zelenáčově šopě (14. 9.).

V čem je uskupení Naive Collective naivní? V tvorbě nebo v přístupu k životu?

Název kapely jsem vybral, když jsem si uvědomil, že se musím! vrátit k autorské tvorbě, avšak za předpokladu, že hraju na plný úvazek v Mahence, mám rodinu, která čítá dva skřítky, a o víkendech hrávám s kapelou Golden Delicious na lecjakém večírku až do protancování člověka. Chtěl jsem si tím slůvkem „naivní“ pomoci, až to půjde ztěžka, například při hledání termínů koncertů nebo zkoušek, aby bylo jasné, že jsme to přece věděli, a i přesto se do všeho řítíme střemhlav. Tvorba samotná, myslím, naivní není, protože kluci, které jsem si vybral, jsou skvělí střelci a cokoliv projde jejich filtrem vkusu, stojí rozhodně za to. Navíc s oblibou říkám, že na zkušebnu přináším songy ve formě nebroušených nerostů a až teprve tam se z nich stávají výstavní exponáty.

V songu Vůbec nic vám nevěřím cítím politický podtext, je to možné? Nebo odkazuje spíše k obecnějším lidským vlastnostem, jako je lež, přetvářka a podobně?

Píseň vznikla v těsně pocovidovém období, kdy se plíživě začalo projevovat to, na co mnozí upozorňovali dříve. Myslím informační válku, kdy ani selský rozum nestačí, a člověk najednou stojí před rozhodnutími na úrovni hodu mincí. Najednou se zdálo, že vůbec nezáleží na tom, co se říká, ale aby člověk s jemným úsměvem na rtech nepřišel o své nejbližší, kteří třeba z ničeho nic stáli na druhé straně barikády. Je to ale taky song o osobní síle a vnitřním přesvědčení, které se nedá zviklat, a ironie se stává zbraní proti úzkosti. Zároveň se mi zdálo, že by píseň neměla být „krylovsky“ apelativní, takže z toho vznikla taková hudební anekdota s hořkým nádechem a je na posluchači, jak moc si myšlenku pustí k tělu.

Ovlivňuje tvé psaní neustálý kontakt s dramatickým textem? Čerpáš v divadle inspiraci nebo ji nacházíš v mimodivadelním životě?

Divadlo je jiný typ jazyka. Texty jsou osobní myšlenkové procesy, které se týkají konkrétních životních situací nebo poznatků. Není to tedy vyprávění příběhů, ale spíš zaznamenávání pocitů. Někdy se mi stane, že song dopíšu a až s odstupem zjistím, co jsem to vlastně řešil. Přiznávám, je to i terapeutické křesílko.

Ve videu ze Zvukařské dílny „zpíváš na banán“?

To vzniklo spontánně. V písni je pasáž, která je na albu nahraná s voiceoverem ze šíleného kultovního seriálu „Věřte – nevěřte!“, ale pro živé hraní jsem chtěl něco, co bude vznikat pro každou příležitost znovu. Fór na téma „Vůbec nic vám nevěřím“. Banán byl ve Zvukařské dílně symbolem konspirace kluzké jako důvěra sama. Haha. Věřte – nevěřte, do budoucna budu věrný Shure Beta 58.

Vypustili jste do světa nejprve záznam z živého hraní a až poté desku. Cítili jste rozdíl mezi natáčením a živým hraním?

Mám za to, že kapela se má v éteru prezentovat oběma způsoby. Vždycky, když na mě vyskočí nějaká zajímavá kapela na Spotify, okamžitě chci vidět, jak působí naživo. Jakou mají energii a tak dále. Navíc když jsme desku točili, nedávali jsme si žádné mantinely stran postprodukce, vrstvili jsme vokály, synthy, delaye a reverby. Zákonitě tedy některé věci hrajeme naživo trochu jinak. V naší muzice jsme se brodili během nahrávání skoro dva roky. Každou věc jsme tisíckrát zvažovali, předělávali a díky tak dlouhému procesu jsme měli i možnost nějakého odstupu, takže jedinou nevýhodou pro hraní živé bylo vzpomenout si na správnou „poslední“ variantu. Video z Tajnýho desku bylo pozvánkou právě na křest v brněnské Redutě. Moc mile nás potěšilo, kolik video okamžitě získalo lajků. Mise splněna, díky za to, Adame Pakosto!

Kde se vidíte na české scéně a jaké jsou vaše vzory?

Chceme hrát kluby i velké stage. Jsme zvyklí stát na různých pódiích a každé má něco do sebe. Klub snese mnohem intimnější atmosféru, můžu povídat o muzice a užívám si blízkost a napojení s publikem. Koncert je pak spíš takový rozhovor. Festivalová stage znamená energii a show. To je samozřejmě meta domácí. Máme teď zkrátka nachystaný 80minutový set a podzimní koncerty v dohledu.

Dlouhodobě mě baví projekty Dana Bárty, Lenky Dusilové, oblíbil jsem si slovenskou kapelu Korben Dallas, udělali jsme cover jejich úžasné skladby Otec. Baví mě David Stypka. Měl jsem silné období s Romanem Dragounem, Jiřím Bulisem, mám rád Ursinyho groove. Sleduju vzestup kapely P/\ST. I když je to žánrově jinde, energie je světová.