Oproti maximalismu jeho posledního alba Singularity je nová skladba minimalistickým dronem evokujícím chvíli jemné pohlazení šíje milovanou osobou.
Karanténní lifestyle posledních dní s sebou nepřinesl jen takové příjemnosti jako neúnavný binge-watching YouTube a Netflixu a skypeové popíjení s přáteli. Naskytla se nám díky němu i možnost více tvořit, vzpomínat a meditovat. Třeba takový Jon Hopkins vzal do ruky sto let starou tibetskou mísu, kterou si kdysi koupil na svých cestách po Indii, zapnul laptop a začal nahrávat. Výsledné zvukové stopy potom vrstvil na sebe, až z nich vypreparoval jedenadvacetiminutový meditativní kousek s názvem Singing Bowl (Ascension).
Oproti maximalismu jeho posledního alba Singularity (2018) je nová skladba minimalistickým dronem evokujícím chvíli jemné pohlazení šíje milovanou osobou, jindy zase vhledy do temných zákoutí vlastního nevědomí. Pokaždé ale s očistným efektem. Hopkins kromě dlouhé verze nabízí i rychlý, čtyřminutový „best-of“ edit, jehož existenci si nedovedu vysvětlit. Je to teaser, než si pustíte celou skladbu? Je někdo tak extrémně vytížený, že si nedokáže vyčlenit dvacet minut na klidné rozjímání? Vždyť během těch čtyř minut sotva stíhám vypnout pulzující myšlenky, natož abych se uvolnil a odpočinul si.
Na druhou stranu, Hopkins myslel i na lidi, kteří chtějí meditovat celý den v kuse. Singing Bowl (Ascension) funguje zároveň jako úvod do jeho čtyřiadvacetihodinového Spotify playlistu s názvem Quiet, zaměřeného právě na meditativní ambient. Kromě několika Hopkinsových příspěvků se v něm objevují skladby například Briana Ena, Sophie Hutchings nebo Williama Basinského. Binge meditace zaručena.
Ambient je rozsáhlý a těžko uchopitelný žánr - vesmír sám pro sebe, který prosakuje do hudby všeho druhu. Jeho obliba při výletech do sebe sama je ale neměnná; ať už funguje jako tichý podkres při ASMR videích nebo ve své neředěné podobě coby všeobjímající zvuk, který si můžeme vychutnat celým tělem. Jon Hopkins zve na cestu po okraji tibetské mísy, která vypráví svou stoletou historii ve dvaceti minutách. Těžko odolat.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?