Tradici chlastání do mrtva máme společnou

Jesenicko-lašsko-pražskou kapelou Umakart nikdy nebyli, i když jesenické tóny jsou v jejich hudbě stále patrné, aby taky ne. Jaromír Švejdík se sice přestěhoval do Prahy (už dříve) a textovou poetiku horských větrů a přírodních poryvů ročních období vystřídala paneláková dobrodružství kňučících dobrodruhů a nebezpečné samoty, ale tvůrčí kořen zůstává stejný. Osm let uplynulo od debutové desky Manuál, dneska čekají Vlci u dveří. Ustoupila romantika civilismu? Bude Jan P. Muchow produkovat další desku Buty? Stane se Václav Neckář novým frontmanem? Na takové otázky tenhle rozhovor odpovědi nepřinese, ale co snídá Jaromír 99, se dozvíte naprosto přesně.

Na kapelu, která byla původně zamýšlena coby jednorázový projekt, jste docela čilí, když nechám stranou studiové desky, loni jste udělali hudbu k filmu Alois Nebel a pak složili desku pro Václava Neckáře. Bavíte se o tom, jestli jste regulérní kapela, nebo jen „občasně“ vymezovaný projekt?

Nebavíme. Máme za sebou nějakou tvorbu, dáváme koncerty, takže bych řekl, že jsme regulérní kapela. Jen to z nás leze jak z chlupaté deky, protože každej z nás má tisíc jiných povinností. Jestli jsme dobrá kapela, se uvidí až na pódiu.

Jelikož pocházím z beskydského podhůří, nemohl jsem minout začátky Priessnitz a hymny typu Jaro. Dlouho jsem si myslel, že ačkoliv ty starší songy pořád fungujou, dneska na takhle laděné písničky není doba ani místo - ale třeba nová skladba Na hory pracuje podobně. Pronásledují tě začátky devadesátek nebo je to prostě švejdíkovský genofond?

No právě, až čas ukáže funkčnost písničky. Ale asi to bude tím geofondem, když jseš v dětství vystaven tolika folklóru, jako jsem byl já, zanechá to na tobě následky. Ty slovensko-řecko-rumunské svatby, pohřby, křtiny se do mě asi zaryly tak hluboko, že moje nevědomí vyplavuje celkem pravidelně melodie a texty, které mi nic neříkaj, ale líbí se mi a fungují. Devadesátky mám rád a myslím, že se v té době udělalo spoustu inspirativní muziky.

Píseň Votroci mi připomíná některé hitovky z Normale od Pastrňáků. Jak daleko je z Ostravy do Jeseníku?

Já doufám, že dost daleko, abychom od Ostravy měli odstup, bohužel ne tak daleko, abychom nevěděli, co tam dělají za muziku. Ale tradici v chlastání do mrtva máme společnou, to asi jo.

„Album vyjde ve speciální krabičce, která bude obsahovat mimo jiné i 5 složených plakátů s portréty jednotlivých členů. Navíc titulní název a jméno skupiny bude napsáno ručně členy kapely a výtvarníky...“ Většina už i mejnstrýmových kapel a zpěváků se (částečně) přiklánějí k vinylu, vy máte obal vyvedený ve stylu čínského přemazávatelného cédéčka. Ačkoliv to u vás není tak zřetelné, řekl bych, že jste vtipná kapela. Jak jste přišli na grafické studio Ex Lovers? Bejvalky?

Kéž by. Nám se líbily fotky Báry Prášilové, což je fakt pěkná holka, takové ty panelákové záležitosti, tak jsme ji oslovili s tím, že si může vybrat grafiky, které uzná za vhodné, no a ona přišla s Ex Lovers, což jsou taky pěkní lidi. A k těm vinylům. My jsme se v kapele shodli, že nám jsou bližší cédéčka. Ale je možný, že černý desky budou taky, jen Ex Lovers budou muset vymyslet adekvátní obal.

Textově jde o „pouliční desku“, jako by se přírodní mytologie propojila s tou městskou, i když krajinomalba a baladický odér zůstávají. Co příště? Chystáte ještě něco s Václavem Neckářem? Nebo to bude Bezprsťákova cesta z města?

Šuplíky jsou prázdné, čeká nás živé hraní, a jestli to přežijem, tak chci dokončit rozdělanej komiks a pak si sednout na verandu a jen tak čumět.

Na desce jsou i sborové vokály, občas fistulkový zpěv, kterého asi nejsi schopný. To je někdo z kapely nebo hostovačky?

To jsou Lašské sbory, tedy bratři Neuwerthové. Ja je miluji, bez nich by Umakart nebyl Umakartem.

Na vás už asi vždycky budou nalepená očekávání typu „věční melancholici“, taky jste v našem kontextu, jak se říká, „superskupina“, bez ironie. Co snídáš?

Pro mě není duležité, co snídám, ale s kým snídám. Ano, ty nálepky romantici, melancholici, ty sedí, i když mě to někdy sere, též bez ironie.

Pokládáš se za veselého člověka?

Odpovím oklikou. Pracuji teď na komiksové adaptaci Kafkova Zámku s Davidem Mairowitzem pro nakladatelství SelfMadeHero. S Davidem jsme se shodli, že je to velice vtipný, vlastně veselý příběh. A přitom v Česku je Kafka brán jako těžká depka. Pro mě je temný příběh spíš Švejk, tohle obludný monstrum. Ano, pokládám se za veselého člověka.

Když už jsi mluvil o společných snídaních, čumění doblba a chlastu – jak vypadá den Jaromíra 99, když se probudí po chlastání do mrtva?

Bohužel toho chlastání už moc není, většinou se to přihodí, když jedu do Jesu, navštívím oblíbené podniky, potkám kámoše, s kterýma si dáme do nosu, protože tak velí tradice. Obyčejný den J99 je dost nuda, vstanu, dám pět tibeťanů, nasnídám se s dcerou a její mámou, vezmu psa a jdu pěšky do kanclu, stavím se pro kotel kafe ve Starbucksu. A pak sedím za stolem, piju to kafe, žvýkám nikoretky a kreslím a kreslím, v šest se seberu a jdu domů. Dám se svejma holkama večeři, vykoupem malou a dáme ji spát, pak koukáme na film nebo si čteme, vyvenčím psa a jdu spát. Jak říkám, nuda, ale já mám rád rituály.