Trentemøller: Přidat něco svého

Anders Trentemøller je dánský producent a multiinstrumentalista, který je vedle svých písní známý i nespočtem remixů (The Dø, The Drums, Röyksopp). Své první EP vydal už před třinácti lety, minulý rok diskografii doplnil o pátou dlouhohrající desku Fixion, na které mimo jiné hostuje Jehnny Beth z postpunkových Savages. Postpunk se vůbec stal hlavním motivem současného Trentemøllerova období, jeho poslední remixy totiž patřili právě Savages nebo další postpunkové kapele The Soft Moon. O tom, jak si jednotlivé spolupráce vybírá, ale také proč nemá rád klubové techno, prozradil v telefonickém rozhovoru.

Říkali mi, že dneska budeš celý den ve studiu. Na čem jsi pracoval?

Nakonec jsem změnil plány a rozhodl se pro volnější den. Úplně to nevyšlo, protože jsem sice doma, ale na celý den mi domluvili rozhovory. Tohle jsou ale příjemné povinnosti.

Trávíš ve studiu hodně času?

Jo, někdy až příliš… (smích) Jsem v něm v podstatě pořád, ale když se neblíží uzávěrky, tak to neberu jako práci. Pořád na něčem dělám. Mnohdy z toho nevznikne nic konkrétního, ale je dobré mít v šuplíku rozdělané nápady, ke kterým se můžu kdykoliv vrátit. Desku jsem vydal nedávno, takže teď se hlavně řeší jiné věci a do studia utíkám relaxovat.

Fixion je oproti předchozím deskám o něco rockovější a postpunkovější. Měl jsi vždycky v plánu natočit něco takového nebo to byl spontánní nápad?

Už dlouhou dobu jsem plánoval vytvořit živější album, ale nikdy jsem se touhle myšlenkou nezabýval důkladněji. Když jsem se teď rozhodoval, jaká bude další deska, tak mě tenhle nápad znovu nadchnul. Já za svůj život vlastně nikdy moc neplánoval a nechával jsem se unášet muzikou, tím nejpřirozenějším směrem. Stejně jsem se dostal i k aktuální desce. Když se mi pod rukama nashromáždilo dostatek podobných písní pro punkovější album, tak jsem do toho šel. Ukázalo se, že jsem měl vlastně spoustu nápadů v šuplíku, a jejich aktuální dotažení šlo rychleji, než jsem doufal, než jsem byl zvyklý.

Asi budeš fanoušek postpunku delší dobu, co? Soudě podle toho, s jakou oblibou doporučuješ postpunkové Iceage...

Na postpunku a kapelách jako The Smiths a The Cure jsem vyrůstal. I když jsem v devadesátkách začal více registrovat elektronické projekty, pořád jsem se rád vracel k postpunku. Na tomhle se nic nezměnilo.

Postpunk zažívá v posledních letech solidní návrat. Třeba v Praze je mnohem více takových koncertů, než tomu bylo dříve…

Nevím, jestli se jedná o něco obecnějšího. Já postpunk vnímám jako něco konzistentního, co tady vždycky bylo a je, pro mě to není žádné retro. Rozhodně se necítím jako součást vlny muzikantů, kteří by chtěli znít jako naši idolové a znovuobjevovat tahle hudební zákoutí. Moje hudba je navíc pestřejší. Začátek desky je sice punkový, ale pak převáží elektronika. Když jsem tvořil Fixion, tak jsem složil velkou spoustu písní, které neměly tuhle náladu. Musel jsem je odložit, aby z toho nebylo překombinované album.

Takže výsledné mixování bylo stejně zajímavé jako skládání.

No jasně, mnohdy je to větší výzva než tvorba songů. Najednou máš hromadu skladeb, které by vedle sebe neladily, se všema sis dal práci a je ti líto je odložit a vrátit se k nim zase až za dlouho anebo vůbec. V prvotní fázi skládání už přemýšlím, v jaké části desky by daný song měl mít svoje místo. Často se ale stává, že napíšu příliš mnoho otvíráků a pak mám problém s dynamikou. Deska by měla být vyvážená.

Pokračování hledejte v magazínu Full Moon #69.