Trilok Gurtu: Hudba jako modlitba, rytmus jako jazyk duše

Trilok Gurtu je jedním z nejvýraznějších hudebních vizionářů současnosti. Indický perkusista a skladatel se letos představí na festivalu Maraton hudby Brno a to hned třikrát. Náš rozhovor se rychle proměnil v hluboké povídání o hudbě, improvizaci i životě. Trilok Gurtu se rozpovídal o indických kořenech, evropské vnímavosti, vztahu k elektronice i o svém znovushledání s kapelou, s níž natočil nové album Mirror. Rozhovor měl až duchovní rozměr – s přesahy do indické historie, filozofie i osobní zkušenosti s tichem.

Vyrůstal jste obklopen hudbou. Co bylo podle vás tím největším darem?

Dar je být hudebníkem. Milovat hudbu.Co je dar? V angličtině gift, v němčině tentýž výraz znamená jed. Dar se snadno může změnit v jed. Ukazuje se, že většina lidí miluje spíš byznys než samotnou hudbu. Platformy jako je Instagram, Facebook nejsou špatné, ale hudbu a její duchovní rozměr to ničí. Proto říkám: dar a jed. Nevím, jak to brát. Mám ale štěstí, že pocházím z Indie, z duchovního prostředí, a že mám svého učitele, který mi dal směr.

Mělo to i svou odvrácenou stranu? Něco, co vám to vzalo?

Víte, když jste malé dítě, chcete si hlavně hrát venku, lézt po stromech, dělat blbosti. Tak jsem to měl taky. Zároveň ale můj otec trval na tom, že bych měl zůstat doma a hrát. Hudebníci, jež doprovázeli mou mámu a babičku, přicházelli pozdě večer, a tak mě posadili, ať hraju – prý, že jinak moc zlobím.

Začal jsem hrát, poslouchal jsem a napodoboval, nevěděl jsem, jestli mi to jde. Ostatní říkali, že jsem fakt dobrý. To mě nadchlo. Měl jsem rád mango a to mi dávali jako odměnu. Tehdy jsem si uvědomil, že mi hudba začíná chybět, když nehraju.

Říkám muzikantům: hudba ti musí chybět. Stejně jako Bůh – musíš cítit, že ti něco chybí. Já jsem to tak začal cítit. Pořád jsem se vyptával, kdy zas budou hrát. Chtěl jsem hrát každý den. Všechno, co se pak stalo, bylo skvělé. I ty těžké chvíle byly vlastně dobré. Přijímal jsem je, protože jsem miloval hudbu.

Pohybujete se snadno mezi indickou klasickou hudbou, jazzem a dalšími styly. Co vás vede k tomu to míchat? Je pro vás žánr důležitý?

Žánr je důležitý jen proto, aby se to lidem lépe vysvětlilo. Hudebně to ale nehraje roli, pokud si rozumíte. Například když hraju s Johnem McLaughlinem, nezáleží na tom, odkud kdo je. Prostě hrajeme. Hrál jsem s Miroslavem Vitoušem. Byl z úplně jiného prostředí, nevěděl nic o indické hudbě. Ale žádné potíže jsme neměli, protože jsme se dokázali plynule pohybovat mezi žánry. Podstatná je samotná hudba.

Další otázka se týká improvizace, protože ta hraje klíčovou roli ve vašem vystoupení. Jak tedy vy osobně definujete svobodu v hudbě a jakým způsobem nalézáte rovnováhu mezi strukturou a spontánnosti?

Hudební svoboda přichází, když hudbu opravdu pochopíte a máte dostatečnou slovní zásobu – pak můžete hrát s kýmkoli a být otevřený. Nemyslím si, že musíte znát všechno – stačí naslouchat, přijímat a hrát.

Pocházím z Indie a 85–90 % severoindické hudby, odkud jsem, je improvizovaná. U nás se improvizace učí. Lidé ale o Indii vědí velmi málo. Kvůli koloniím – Britové nám přepsali dějiny a předali světu falešný obraz, že jsme zaostalí. Přitom si z Indie vzali spoustu věcí – například kvantovou fyziku. I člověk, který sestrojil atomovou bombu, čerpal z našich poznatků. Indie byla velmi vyspělá civilizace. Hudba, matematika – to všechno tu bylo už dávno před jazzem, před dvěma, pěti tisíci lety. Je to védská tradice – Sámavéda, Rgvéda. A Britové to všechno pohřbili. Naši hudbě neříkáme klasická – je to šástríja sangít, hudba ze šáster, z posvátných textů. Je duchovní a zároveň vědecky přesná. Rága, tála – to jsou komplexní systémy.

Ačkoli muslimští vládci něco z toho převzali a nazvali to klasickou hudbou, její kořeny jsou hlubší. U nás se hudba předává učením, posloucháním, malými tématy, variacemi, změnami tempa. Je to propracované. Když se mluví o jazzu, často mlčím. Dřív jsem nic neřekl – byli jsme vychovaní kolonialisty. Ale teď už říkám ne. Už dvacet let vím, že jsme mnohem dál. My jsme improvizovali dávno před jazzem. I Bach a Beethoven improvizovali. Ale všechno uznání dostává jen jazz.

Je pro vás hudba formou modlitby, meditace, a pokud ano, s čím se při hraní snažíte spojit?

Hudba je pro mě duchovní záležitost, i když to některým přijde směšné. Má matka mi říkala: „Nech Boha hrát skrze sebe — nesnaž se hrát sám.” Hudba je cesta k Bohu. Hudbu vidíš všude — v modlitbách, v chrámech. Jen pár náboženství hudbu neuznává. V Indii je hudba nejblíž Bohu. Je to síla, která přichází z něčeho velmi abstraktního.

Můj duchovní učitel Ranjit Maharaj mi řekl: „Pokud tě to dovede k Bohu, dělej to.“ Proto hraju. Hudba hýbe duší — nejen mou, ale všech lidí. Co si o tom kdo myslí, neřeším. Rád vidím, když jsou lidé při poslechu hudby šťastní. Když mě někdo kritizuje, říkám: řekni mi, co jsem udělal špatně. Od přátel nechci chválu, ale pravdu. Jen tak se mohu učit.

Má každý indický hudebník svého guru?

Ano, je to běžné, ale je rozdíl mezi guru a sadhguru. Sadguru je svatý muž. Pro nás je víc než Bůh — on Boha poznal a překročil. Můj duchovní učitel, Sadhguru, učí pravdu, skutečnost, smysl života. Proč jsme tady? Bůh není venku, je v tobě. A když to pochopíte, tak prostě zmlknete a následujete ho. Nemusíte o tom mluvit s každým — je to velmi osobní. Sadhguru vás osvobodí. Z pochybností, strachu, z myšlenek typu: Co si o mně kdo pomyslí? Pak hrát svobodně. Bůh hraje skrze vás, je ve ve vás, je ve všem, co děláte.

Samozřejmě, máme i hudební guru — ti učí techniku, třeba jak zahrát C#, jak vést frázi. I ti jsou důležití a máme k nim veliký respekt. Ale Sadhguru je za tím vším. Je nad všemi guruy.

Víte co? I dítě může být naším guruem. Když hrajete, buďte jako dítě – otevřené, svobodné, bez kalkulu.

Řekl jste, že rytmus je univerzální? Vnímáte ho jako něco dávného, posvátného?

Hudba bez rytmu vlastně neexistuje. Bez něj by zněla prázdně a nudně. Rytmus je základ. V Indii máme boha Šivu – ten představuje rytmus, čas. Bez něj by se svět zastavil. Rytmus je pořád přítomný, stejně jako zvuk a melodie. My je jen musíme přijmout a naladit se na ně. Hudba sama o sobě nemá formu – tu jí dáváme my. Stejně tak je to s rytmem. Rytmus tady byl vždycky. V různých kulturách se projevuje různě: někde skrze tanec, jinde spíš jako vnitřní pohyb. Ale je to vždy zásadní součást hudby. Rytmus je přirozený. Biologický.

Na Maratonu hudby v Brně zahrajete třikrát: sólově, se svou kapelou i Arke kvartetem. Jak vás ovlivňuje hraní v tak různých formátech?

Jsem opravdu vděčný, že mi dali prostor. Znamená to, že mi rozumí a možná mi i věří. Takže se budu snažit ze všech sil přinést něco nového, jiného.

Pracuji na tom, aby věci nezůstaly stejné. Aby se vyvíjely. To je pro mě výzva – třeba i proto, že kvůli váze nemohu cestovat s tolika nástroji. Mám jich jen pár, ale i s nimi potřebuji vytvořit hodně hudby. Věřím, že to zvládnu. Bude tam se mnou sadhguru. Takže se nebojím.

S Arke quartet máte nové album Mirror a po téměř dvaceti letech jste se znovu sešli v původní sestavě.Jaký druh reflexe jste chtěli s albem Mirror nabídnout?

Když jsme přišli s tímto projektem, bylo to opravdu dobré. Hodně jsme na tom pracovali, bylo to svěží a nové, ale manažeři z nahrávacích společností se pořád hádali. Unavilo nás to, ale zůstali jsme s hudebníky v kontaktu. Hrajeme spolu už roky, Carlo Cantini je v mé kapele, těšíme se na sebe. Myslím, že jsou jedineční. Neříkám, že je to jediný dobrý kvartet, na světě určitě existují i jiné skvělé kvartety. Tihle lidi však umí improvizovat, zní to moderně, jsou velmi otevření. Když přijde evropský nebo indický hudebník s konceptem kvartetu a perkusí, většina lidí si myslí, že pochází z Ameriky, Londýna nebo Německa.

Když to ale uděláš jinak, lidé jsou často překvapení a říkají: „Co to je? Co se to děje?“ Může to být dobré, může to být špatné. Někteří tomu nerozumějí, protože to sice trochu vychází z klasické hudby, ale zároveň jde ještě dál.

Mirror je moderní album. Možná je dál od klasiky, ale má svůj vlastní jazyk. Jsou na něm skladby, staré i 20-30 let, které tehdy nahrávací společnosti odmítly. Dal jsem je zpátky do hry. Dneska už mě nezajímá, co si myslí nahrávací firmy, manažeři nebo agenti. Prostě dělám hudbu, kterou miluju.

Vaše hudba často obsahuje prostor pro ticho,dech, čekání. Jakou roli hraje ve vaší tvorbě ticho?

Ticho je důležité, ale ještě důležitější je prostor. Znamená to, že víš, co tvoje hudba říká. Že jí věříš, nebojíš se. To je zásadní. Jde jen o to být vnímavý. A zklidnit se uvnitř.

Co nás ticho může naučit?

Myslím si, že se většina lidí ticha bojí. Potřebují nějakou činnost, nějaké dění. Ticho není doopravdy ticho. I v tichu se něco děje – něco se odehrává. Takže to vlastně není ticho. Proto říkám, že mír není mírumilovný. Klidný. Není to mír, protože ho chceš. A když chceš ticho, pak to není ticho. Ve skutečnosti toužíš po prázdnotě — ale pokud toužíš, ticho už to není.

V éře elektroniky a programování zůstáváte věrný živé, lidské hudbě. Jaký máte vztah k technologiím v hudební tvorbě?

Technologie je důležitá, nezbytná. Měli bychom ji používat, pokud je dobrá – pokud hudbě pomáhá a lidé si díky ní hudbu víc užijí. Ale nesmí to být tak, že technologie začne ovládat nás. Já sám hraju hodně i s elektronikou, spolupracoval jsem s nejrůznějšími DJs, s Robertem Milesem, věnoval jsem se i drum'n'bass a dalším stylům. Pokud je to hezké a přínosné, neříkám ne. Elektroniku miluju a rád experimentuju s jejím zvukem.

Jaký ne-technický, osobní nebo duchovní tip byste dal mladému hudebníkovi, který se chce hudbě věnovat jako cestě, ne jen jako řemeslu?

Vím, že je to těžké. I já měl těžký začátek – hráli jsme hudbu skoro bez peněz, bez nástrojů. Ale myslím, že mladí hudebníci dnes dělají správné rozhodnutí. Jen bych jim doporučil, aby opravdu naslouchali sami sobě a nenechali se příliš ovlivnit YouTube, Instagramem nebo lidmi, kteří o hudbě nic nevědí. Nahrávací společnosti, manažeři – často chtějí, abyste kvůli úspěchu obětovali svou hudbu, osobnost, život. Ale to se nevyplatí. Věřte si. Možná budete hvězda, možná ne. Ale nikdy neztraťte poctivost vůči hudbě.