Údy udeřily

V Olomouci se to začátkem nového semestru konečně začalo zase hemžit zajímavými koncerty. První říjnové pondělí si pro sebe ukradly dvě velezajímavé audiovizuální instrumentálky, brněnští Sky to Speak a Údery údy z Kopřivnice. Promotéři Dialog Crew jsou zpátky, snad jim to vydrží.

Je krátce po osmé večerní a vůně sypaného čaje vábí zbloudilé duše do podzemních komnat na Lafayettově ulici. Dole to žije. Staří známí nadšeně drbou, nováčci se nevěřícně rozkoukávají. Zvučí se o sto šest. Elektronická hudba, to jsou hlavně kabely, spousty kabelů, a když vám nitky v neposedném klubíčku vypoví službu, máte po tancování. Naštěstí šel kolem všeuměl Tomáš Neuwerth a s kouskem izolepy všechno ledabyle zachránil. Frajer. Zvukař kouká trochu otráveně, asi to na něj není dost tvrdý. Sky to Speak přijeli ve třech, i když jsou jen dva, hudebně-projekční dvojici doplnil bubeník ze Superego Kid. Moc toho prý zatím nenazkoušeli, ale nebylo to znát. Hudba, kterou dělají, připomíná tradiční instrumentální soundtracky, projekce jí pak dodávají na působivosti, žádné taneční prostocviky, poctivý ambient. Tóny se splétají, vrství, mohutní, celé to atmosféricky rezonuje prostorem jako hymna matrixu. Projekce nejsou jen kulisou, reagují na hudbu, jako dvojčata z jedné dělohy. Každý obraz má svůj styl, různí se barvou, přístupem, efekty. Zatímco některé dával autor dohromady zřejmě pod vlivem nestřídmého užívání psychofarmak, jiné vypadají jako výplod vztahu se studentkou medicíny.

Dobrou polovinu setu odehráli v nové sestavě a živé bicí posunuly každý z tracků minimálně o třídu výš. Najednou to nebyly jen ozářené obličeje krčící se za stolečky s mašinkami, všichni tři fungovali jako kapela. Zapotili se, ale spolupráce fungovala a lidi reagovali pozitivně. Na konci si podali ruce, poděkovali a bylo vidět, že v hlavách už jim šrotují nové nápady. To hlavní ale mělo teprve přijít.

Kopřivnici vnímám jako domácí ekvivalent amerického Seattlu. Město postavené okolo fabriky, plné duší, které dokáží své lásky i frustrace naprat do nástrojů a skrze mikráky a zesilovače ukázat prostředníček mainstreamové hudební mašinerii. Zdejší kapely si to dělají po svém, jejich hudba hladí i řeže, možná je někdy drsná, ale zároveň opravdová, živá. Šamanská show od srdce a od plic – to jsou Údery údy. Jednoduchý a dokonale pulzující stroj chrlící rytmus bez kompromisů. Dva statní bubeníci plus zdredovaný videospecialista. Plátno netřeba, promítá se rovnou na zeď, projektor útočí tepavou geometrií jak na okolní kamení, tak i na tváře účinkujících. Vzpomínáte na Safri Duo? Tak na ně zapomeňte. Žádné nanuky, ani diskotéka. Zato robustní dunění deroucí se hradbou těl. Tomáš Neuwerth zahraje na cokoliv, už od prvních sekund je ale vidět, že bicí jsou jeho srdcovka, a kdo jiný by měl stačit jeho pekelnému tempu než Michal Burget z Milana. Ta souhra bere dech. Tolik lidí tady nepamatuju, většina bázlivě postává v pozadí, jako by nevěřili, že se to skutečně děje. Na Piper festu to kvůli počasí nevyšlo, čekání na první koncert po devíti letech se protáhlo o dalších pár měsíců.

Lehká elektronika táhnoucí se jako červená nit nekonečnem, kolem ní zuří přílivová vlna temných perkusních rituálů. Zůstat v klidu je nemožné. Tohle by rozhýbalo i mrtvolu. Doufám, že se „tour manager“ zamyslí a příští koncert bude dřív než za dalších devět let.