Uhrančivý trip (Climax)

Filmy Gaspar Noého umí praštit přes oči: asi nejvýraznější byly Enter the Void, který krom naprostého šílenství barev udivoval i extenzivním využitím záběrů z ptačí perspektivy, a soft pornografický Love, balancující na hranici sexuálního vzrušení a nudy. Originální nápady a postupy v nich ale občas působily jako prvoplánová snaha o provokaci. Až Climax vyznívá jako domyšlené umělecké dílo. Noé v něm používá své oblíbené motivy (drogy, sex, smrt) i formální prostředky (subjektivní kamera, ptačí perspektiva, přepjatá barevnost) a konečně se mu daří je zasadit do nosného kontextu.

Příběh se odehrává v opuštěné horské chatě, kde si skupina tanečníků užívá poslední večer po soustředění. Kamera se freneticky pohybuje v rytmu sedmdesátkového disko hitu Supernature. Tančí se. Plká se. Popíjí se sangria, kterou kdosi řízl LSD.

Interakce mezi postavami se postupně omezují na násilí a sex, trip se mění na horor. Struktura vyprávění se rozpadá, zatímco na pozadí bez ustání dupe Aphex Twin, Daft Punk nebo Dopplereffekt. Místo příběhu zůstává jenom kakofonie osudů, iracionalita hraničící s absurditou, zoufalost jedněch vedle orgasmu druhých. Scénář ale není to, čím by Climax v žánru „drogových filmů“ ohromil. Je přízemnější než třeba v enigmatické Svaté hoře (režie Alejandro Jodorowsky), hlášek na způsob Trainspottingu (Danny Boyle) nebo cynického humoru Strach a hnus v Las Vegas (Terry Gilliam) se divák nedočká. O to víc vyniká vizuální a hudební zpracování. Děj poskytuje spíš rámec, ve kterém si mohou autoři hrát s obrazem.

Noého stálý kameraman Benoit Debie navazuje na vizuál ozkoušený v předcházejících filmech.

Dynamické dlouhé záběry, kdy se kamera pohybuje prostorem a otáčí se od jedné postavy k druhé, střídají téměř mumblecore statické portréty lidí, kteří se baví o ničem. Dojde i na ptačí perspektivu – na rozdíl od Enter the Void tady ale nepůsobí samoúčelně, taneční battle má agresivnější ráz než z frontálního pohledu.

Jakmile si postavy uvědomí, že jsou na tripu, kamera je začíná pronásledovat. Spolu s temně červeným přítmím a stísněností prostoru dodává každému výkřiku, polibku i ráně na autentičnosti. V minimu střihů není čas na oddech. Obraz se v jednu chvíli otáčí vzhůru nohama a zůstává tak až do konce filmu. Surreálný nádech podtrhují extravagantní taneční improvizace, které (často na pozadí záběrů) procházejí celým snímkem.

Climax je film, který chce diváka pohltit, přežvýkat a po devadesáti minutách vyplivnout na denní světlo se zoufalou myšlenkou na to, že chce ještě trochu barev, ještě trochu sexu a ještě trochu drog. A Noého schopnost komponovat výrazné barvy v esteticky působivý celek, dynamická práce s kamerou, vynikající výkony tanečníků a neutichající rytmus taneční hudby mu to umožňuje.