Ursula Sereghy: Dávám si pozor na to, co pouštím ven

„Nedávno se mi zdál sen, že mi nějací kluci hodili saxofon do záchodu a ten byl plný kyseliny, která do něj vyžrala díry. Probudila jsem se s brekem a děsem, že nemám saxofon, čímž jsem si uvědomila, že tam citová vazba pořád je,“ vypráví se smíchem Ursula Sereghy, když se jí ptám, jak se vyvíjí její vztah k instrumentům, skrze které v hudbě komunikuje. Se specifickou směsí lehkosti a hloubky mi přibližuje, co pro ni v hudbě i v životě znamenají naivita a radost, co ji rozčiluje na současných formátech hudebního performování nebo jak se vztahuje ke konceptu zpěvačky. Druhá polovina rozhovoru je k přečtení v letním dvojčísle Full Moonu.

Deska vyšla na Bandcampu a dalších streamovacích službách, ale ne na Spotify, tvoje předchozí EP tam přitom je. Cítíš potřebu se od téhle platformy nějak distancovat?

Spotify nefunguje dobře, nelíbí se mi, jakým způsobem operuje s obsahem, podporuje Trumpovu kampaň… Nebaví mě to. Je to strašně nefunkční pro malé umělce, funguje to možná pro Beyoncé, ale pro kohokoliv, kdo má míň než sto tisíc poslechů, to nemá cenu. Není tam komunita, je to takový hudební supermarket. Baví mě fungovat na Bandcampu, kde si to lidi fakt hledají, nebo na Nina Protocol, kterou používám a přijde mi to jako hrozně hezký projekt. Teď už si to vybírám, politický názor mi přijde zásadní.

NEBÝT TAK VÁŽNÁ

Když jsme u formálních věcí, zaujal mě vizuál. Společně s deskou jsi taky vydala speciální náhrdelníky.

To bylo hrozně fajn. Při vydání první desky jsem si nepřišla dost sebejistá na to, přemýšlet nad nějakou vizuální identitou, zároveň mi to přišlo povrchní – dělám hudbu a je přece jedno, jestli na sobě mám kalhoty nebo sukni. Došla jsem ale k tomu, že chci tuhle bariéru prorazit.

S umělcem Tristan Gacem byla krásná spolupráce. Mám problém o albu mluvit, když vzniká, sama totiž nevím, jak to skončí. Je to proces, kdy nejdřív mám hudbu a teprve potom si uvědomuju, co vlastně znamená. Když jsem s ním album řešila, tak jsem blekotala nesouvislá motta, neuměla říct, co chci, ani co tím myslím. On si hudbu poslechl, a aniž bych mu cokoli vysvětlovala, hrozně se do toho trefil. Považuju to za malý zázrak, že si někdo něco poslechne, bez řeči pochopí, co to znamená na emočním levelu, a pak to vyjádří na vizuálním.

Náhrdelníky byly jen takový rychlý nápad, experiment, nemá to nějakou extrémní message. Hodně jsem chtěla pracovat se symbolem čtyřlístku, s tím bych chtěla pokračovat i do budoucna. Je to pro mě z osobních důvodů hodně důležité. Vypadá to triviálně, ale to mě na tom právě baví. Pro mě má smysl, ale jinak to vypadá, jako bych si řekla „srdíčko ne, trojúhelníček taky ne, tak čtyřlístek“. Chtěla jsem to použít a měla rychlý nápad, volala jsem kamarádům, měli čas a řekli, že mi s tím pomůžou, tak to bylo hezké, takový instantní kreativní proces.

No a fotky jsou pro mě stěžejní. Hodně přemýšlím nad tím, jakým způsobem zobrazovat ženské tělo. Mělo to pro mě zvláštní význam, uvědomit si, že vizuál je taky umělecké vyjádření, že to není vyprázdněné, i když je to na Instagramu a fotky se používají jako promo a dost se multiplikují. I to je jejich účel. Ten hlavní je ale dotvářet celý koncept. Poslední dobou mě to strašně baví, budu dělat i nějaká videa a moc se na to těším.

O Cordial se mluví jako o hravé desce. Aby člověk mohl být hravý, musí se zčásti odpoutat od věcí, na které je zvyklý, i tak ale musí stavět na nějaké jistotě, aby měl pevnou půdu pod nohama. Co je pro tebe jistotou, která ti umožňuje si hrát, experimentovat?

Mít za sebou label (Mondoj, pozn. ed.). Tím, že tam někdo stál a říkal „tyhle dvě písničky se mi líbí, udělej jich dalších sedm“, že někdo věřil, že to udělám dobře, mi pomohlo si dovolit dělat, co chci, trochu vypnout sebehodnotící prvek. Sebedůvěra je v dělání hudby silný element. Není to ale tak, že to vypnu a vůbec to tam není, mívám i špatné dny.

Před rozhovorem jsme se bavily o Beethovenovi. Hudba se co do formy posunula hodně, v čem se moc nehnula, je vnímání humoru a toho nebýt tak vážný. Právě tohle je to, co se snažím ohledávat – humor a naivitu. V životě jsem se s tím často setkávala, okolí mi říkalo, že jsem naivní, protože jsem třeba věřila v to, že se lidi můžou mít rádi. Lidi kolem mě opakovali, že všichni umřeme, všichni tě zradí a všechno je nanic. Nebylo to ani doomerství jako spíš existenciálně-nihilistická arogance. Doomeři jsou aspoň pokorní, ale tenhle přístup, který navíc, pardon, vychází často z mužského pohledu na holky, mi přijde nesmyslný. Nesnažím se stavět do opozice vůči jiným lidem nebo se vůči něčemu vyhranit, umím si představit, že je nějaká umělkyně, co se cítí smutně, nemá to jak vyventilovat a smutek pak může mít skvělý potenciál. V nějaké jiné rovině, pro nějaké jiné lidi. Může třeba disponovat emocí, která je unikátní v kombinaci s dalšími elementy, které člověk v životě obsahuje. V hudbě s tím hodně pracuju, s naivitou, někdo by řekl s dětskostí. Za mě je to součást dospělosti.

MÍSTO, ZE KTERÉHO ČLOVĚK TVOŘÍ

Skrze hudbu člověk komunikuje se světem a je otázka, jak moc na to myslí už během skládání. Přemýšlíš nad tím, jaký pocit nebo message chceš lidem předat?

Pro mě to je stejná komunikace jako třeba mluvení. Dávám si pozor na to, co říkám, a obecně na to, co pouštím do společného prostoru a jaký to má efekt. Je to něco, co by měl dělat každý, spousta lidí to dělá. Je pro mě důležité na tohle myslet, myslet na místo, ze kterého člověk tvoří a co to v lidech vyvolává. Nedělám věci s tím, že chci vyvolat přímo nějakou emoci, ale když mám špatný stav, dělám hudbu, kterou pak nechci pouštět ven. Lidi si to nezaslouží, tohle jsou věci, které bych si měla nechat u sebe, zapracovat na nich, pokusit se s nimi něco dělat. Baví mě tvořit z místa, kdy mám problém, který se už podařilo vyřešit.

Není to tak, že bych řešila, jak se lidem bude hudba líbit, ale řeším, z jaké části mě samé ta hudba jde. Jestli je to ta svobodná, nezatížená mým shitem, nebo ta, co je ukňouraná. Nemám ráda kult trpění, které nemá žádné rozuzlení.

Možná je to mluvení podobné i v tom, že je riskantní s někým sdílet nevyřešené emoce. Člověk má potom pocit, že oversharoval, další den se cítí jinak a vyčítá si, že vůbec něco říkal.

Říkám si, že je naopak hodně důležité mluvit o emocích, i když nejsou vyřešené. Vnímám to hlavně z hlediska prostředí. Když tu teď zapneš hudbu, úplně se změní vibe místnosti a rázem v něm bude deset lidí. Kdyby se zapnula moje hudba, nechci, aby se deset lidí dostalo do mého badtripu. Hudbě se v kontaktu s ní podvoluješ. Dávám si pozor na to, co pouštím ven. Není to tak, že bych se bála pouštět ven věci, co jsou mi nepohodlné, spíš si je vyřeším na psychoterapii nebo jinde. To, že je řeším, se pak v hudbě může odrazit.

Snažím se nedělat environment hnusný jen kvůli tomu, že můžu. Nechci přijít a říct: cítím se hrozně, vy si do toho všichni sedněte a užívejte si, jak je to tu hnusné. I to, že dělám hudbu, mě samotnou nutí makat na tom, aby to v mé hlavě nebylo úplně nechutné a abych mohla dávat ven věci, které budou v pohodě pro ostatní lidi.