Skladatel Alexandre Desplat se do Středního východu noří potřetí. Poprvé to byl thriller Syriana a nedávno Argo.
11. září 2001 to do té doby více méně ignorovaný senior terorista Usáma Bin Ládin přehnal a rozšmelcoval dvě věže Světového obchodního centra, k tomu návdavkem naboural do méně obydlené části Pentagonu. Spojené státy americké ho za to chtěly klepnout přes prsty a trvalo jim deset let, než se tím pravítkem trefili. A právě těch deset let Zero Dark Thirty ve zkratce mapuje. Název filmu je mimochodem ve vojenské terminologii označení času - 0:30, kdy už je taková tma, že voják nejde běžným okem vidět. Průvodcem po cestičce z drobečků je nám čerstvě vystudovaná agentka CIA Maya (není to její pravé jméno), kterou si zahrála stále úspěšnější rusovlasá herečka Jessica Chastain. Záda jí pak kryjí profíci jako Mark Strong, Joel Edgerton nebo zde vynikající Jason Clarke. Díky němu dojde i na toliko propíraný a popíraný waterboarding. Média si na tom smlsla a možná si na to ještě vzpomenete.
Bigelowovic Katka má chlapácké filmy v malíku (naposledy poslala Jeremy Renera likvidovat bomby v oskarovém Smrt čeká všude), ale natočit chlapácký film o ženské se jí povedlo až teď. Možná proto odsunula plánovaný projekt s Tomem Hanksem, Triple Frontier, odehrávající se v teroristické peněžence, na hranici Paraguaye, Argentiny a Brazílie, a natočila tuhle ženskou hrdinskou epopej. (Mimochodem, skutečná agentka CIA, jejíž osudy snímek sleduje, je pěkná mrcha. Svým spolupracovníkům mnohokrát vynadala a znevažovala jejich práci, takže za zásluhy dostala „pouze“ medaili. V takových případech obvyklé povýšení bylo kvůli jejímu chování anulováno). Chci jen říct, že na hrdiny se tu rozhodně nehraje.
Hudební stránku dostal na starost francouzský skladatel Alexandre Desplat. Ten se do vod, nebo spíše do not, Středního východu noří potřetí. Poprvé to byl Gaghanův politický thriller Syriana (2005) a nedávno Affleckovo Argo (2012). Desplat je jeden z nejlepších a nejúspěšnějších skladatelů své generace. Dokazuje to i zlatý oskarový plešatec, kterého získal za hudbu k filmu Králova řeč (2010).
Dvaapadesátiminutová kompozice má hluboký, temný zvuk. Londýnský symfonický orchestr tu využívá především dvanáct cell, devět bas a Desplat vhodně přidává další hudební nástroje pro Střední východ typické, v některých skladbách i arménský duduk – nástroj, který vám do uší vlije beznaděj, smutek a mrazí z něj v zádech. Minimalistická hudební témata odráží především náladu produkovanou prostředím. Kancelářským (Tracking Calls), vojenským (Towers), ale vždy prolezlým tím otravným pískem. Vojenské kusy nenesou jen perkuse a žestě, ale jejich důmyslná syntéza.
Nedočkáme se heroických ód na hrdinství americké jednotky (taky o žádné hrdinství nešlo, v neskutečné přesile vtrhli do opevněného domečku a vybili asi půl tuctu lidí, včetně muže číslo jedna), spíš pracovního nasazení. Výborným příkladem je SEALs Take Off, typicky vojenská skladba, kde se Desplat vytasí s ponurou „někdo to udělat musí theme,“ dokreslovanou naléhavou houslovou linkou a perkusemi. Nebo úvodní skladba podbarvující let do pevnosti hlavního sviňáka, Flight to Compound, ze které kape čerň noci a osudovost. Žestě jsou slité s pianem, do toho zní rytmicky perkuse, v závěru se přidá duduk. Jako by letící vrtulníky s týmem SEALSix byli ti zlí. Ti, co se cpou někam, kde nemají být (taky, lumpíci jedni, neměli povolení k akci na Pákistánském území). Možná je to tím, že Desplat po hokeji nezpívá americkou hymnu a rozhodně jim nefandí. Pokud jde o válečné sekvence, z poslechu je cítit boj nejen dvou znepřátelených stran, ale dvou zlých znepřátelených stran. V některých skladbách jsou využity syntezátory (Bombings, Northen Territories, Ammar) a navozují většinou tu správnou pátrací a vyčkávací náladu. Jediným drobným problémem téhle kompozice je, že všechno trochu splývá. Chybí více silných a pamětihodných témat. V porovnání s nedávným Argem, které bylo celkově rozmanitější, je to škoda, protože Desplat umí ještě lépe, když chce.
Zero Dark Thirty doprovází přemýšlivá, temná hudba, od jednoho z nejlepších skladatelů současnosti, která neoslavuje vítězství, ale jako hořké ukápnutí slzy připomíná otrockou práci, jejíž výsledek je krajně neuspokojivý.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?