Vědělas, že Hank III má syna? (IV and the Strange Band)

Nikdy jsem nepočítal s tím, že uvidím nějakýho Williamse. Hanka III jsem chtěl vidět dlouho a moc. Axe ho chtěla vidět ještě víc a říkávala: „Na tom bych prodělala troje kalhoty a bylo by nás tam pět.“ No, přijel jeho syn Coleman a bylo nás tam třicet. Před pořadateli smekám a díky za to!

Večer otevírali pražští Noises from the Swamp, který jsem si zamiloval už na jejich křtu, kterej měli společně s Reverend Killjoy z Brna v Café V lese před pár týdny. Silný, občas hypnotický basový linky, vypráskaný melodie z banja, jako když se bičem mrská, kovbojská kytara a zpěv uhrančivej, jako když se vypráví děsivá historka. Jo, konečně jsme se dočkali jižanský gotiky i v našich končinách. Pokud vás baví The Sad Bastard Book Club, Those Poor Bastards nebo Lonesome Wyatt and the Holy Spooks, v týhle bažině se budete cítit jako doma. A hlavně maj strašně chytlavý refrény, jako třeba v Devil’s Saloon nebo Bleeding on the Road. Ty nedostanete z hlavy, já rozhodně ne. Navíc mě přesvědčily, že cajon je plnohodnotnej hudební nástroj, což říkám jako člověk, kterej kromě kántry miluje hlavně metal.

Klobouk nepadá daleko od hlavy, to dá rozum. Strange Band začíná hrát nenuceně, ale s plným nasazením a pohlcující sílou. Chvíli to vypadá, jako kdyby šel na stage pozdě a kapela začala bez něho, ale frontman se přidává ve správný čas a se stejnou vervou. Nedá se zapřít, čí je Coleman Williams syn, má stejně animovaný obličej, při zpěvu se divoce kření, zvedá jedno obočí, jako by Trojce z oka vypadl. Hudebně? Jde si svojí cestou, nezní ani jako táta, ani jako děda nebo praděda, o čemž i mluví a očividně je pro něho důležité připomínat, že nehodlá dojit rodinný odkaz.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Chvíli je to country, kde v pomalejších pasážích vyniká Williamsovo jižanský vibrato, na mysl mi přichází The Bleed nebo Hang Dog. Chvíli je to metal s nezboostřenou kytarou, jako je třeba střela Deep Down. Stoner metal s akustickou kytarou a elektrikou bez kreslení dokáže překvapivě tlačit jako prase.

Takhle na papíře se může zdát, že by to mohlo klidně být na umírněnější desce Assjack, ale ve skutečnosti to tak nezní. Jako hlavní spojnice je přístup „fuck all y’all”, budu si to dělat po svým, což zpěvák potvrzuje. „Nebudu ze sebe dělat nějakýho pop country paňácu, co skáče, jak kravata z Broadwaye káže. Táta mě vychoval tak, abych si nelhal do kapsy a byl svůj.” Na to, že vystupuje pár let, tak z něho sálá neochvějná sebedůvěra a přirozenost.

Vždycky mě strašně unavovaly ukecaný kapely. Williams místy mluví fakt dlouho a mě to baví, protože vykládá se zápalem, je vidět, že mu na těch věcech záleží. Zrovna když si stěžuje na to, jak gentrifikace mění jeho rodný Nashville, začne někdo v hloučku nadšeně jásat. Viditelně ho to uráží i nasere, snad by jim rozbil držku, ale rychle mu dochází, že ty lidi jsou opilí a nerozumí mu ani slovo. Ostatně mluví s kadencí a přízvukem dobytčí aukce. Pak do toho zase kopnou a je vidět, že za těch šest let se spolu hodně sžili. Na podiu se koná strašná mela, kytarista s basákem se neustále špičkují, občas hudebně a umětelsky paličkou mlátí bubeníkovi do činelů, zpěvák chodí s kytarou ke kovbojovi, co sedí u steel kytary, a koukaj na sebe jak heavy metalisti při kytarovým duelu.

Stejně jako Williams č. 4 přišel ke hrající kapele, tak od hrající kapely odchází a čeká u merche, aby mohl s fanoušky prohodit pár i více slov a připít si, zatímco the Strange Band dohrává poslední píseň. Vím, že by sis to užila ještě víc jak já a s Colemanem pokecala jako nikdo jiný. „Lidi vám budou říkat, že se máte přes to přenést, když někdo odejde. Nasrat, s tím se člověk vyrovnává do konce svýho života,“ parafrázuju.