Voice of Baceprot: Náš hlas bude silnější a hlasitější!

Kapela mladých Indonésanek pocházejících z konzervativní muslimské komunity neměla zdaleka jednoduchou cestu za svým hudebním snem. Trojice ještě na střední v roce 2014 objevila v počítači učitele Abaha Erzy hudbu System of a Down, okamžitě propadla metalu a s nasazením se začala učit hrát na elektrickou kytaru, baskytaru a bicí. Narozdíl od počátečních negativních reakcí okolí kapela Voice of Baceprot způsobila senzaci v mezinárodním měřítku a setkala se s nadšením ze strany západních médií, i mnoha hudebníků, včetně Toma Morella. O tom, zda sundskému výrazu pro hlučnost „baceprot” dělají čest, se už za několik dní přesvědčíme na Colours of Ostrava. Na otázky odpovídala zpěvačka a kytaristka Marsya.

Kapelu jste založily coby teenagerky. Jak reagovaly vaše rodiny, když se dozvěděly, že chcete být hudebnicemi, a co si o vaší kariéře myslí teď?

Na začátku byly v šoku a bylo pro nás těžké získat jejich souhlas. Když se ale díváme zpět, rozumíme, proč reagovaly tímto způsobem. V té době bylo velmi vzácné najít lidi, kteří hráli stejnou hudbu jako my. Teď už naše rodiny porozuměly, a přijaly skutečnost, že na tom, co děláme, není nic špatného, obzvláště když jsme díky hudbě schopné je podporovat a finančně přispívat. Od té doby máme jejich požehnání a podporu.

Pocházíte z konzervativní náboženské komunity na západní Jávě a bohužel jste se setkaly s mnoha výhrůžkami a dokonce fyzickými útoky kvůli vaší umělecké dráze. Řekla bys, že se názory a atmosféra v komunitě mění s příchodem nové generace?

Ano, věříme, že se to mění, nebo alespoň že mladí si myslí, že je zbytečné debatovat o kreativitě na základě náboženského nebo kulturního stanoviska. Taky cítíme, že mladší generace je schopná více se zaměřit na kreativní práci bez ohledů na negativní reakce od té starší.

Metal je v Indonésii velmi populární a váš projekt je z mnoha důvodů ojedinělý. Jak vás metalová scéna přijala?

Upřímně to nebyla úplně hladká plavba. Přicházela odmítnutí, taky jsme se stávaly cílem různých druhů diskriminace dříve, než lidé a scéna byla schopna nás a naši hudbu přijmout. Dělo se to z různých důvodů a nakonec jsme se naučily, že konzervativní lidé jsou všude, ať už jde o náboženské, kulturní nebo jiné kruhy. Snažíme se pouze být samy sebou a představit naši hudbu světu bez toho, abychom se v něčem změnily, protože chceme být přijaty takové, jaké jsme: jako VOB.

Proč jste se v roce 2020 přestěhovaly z rodného města Singajaya do Jakarty? Studujete stále hudbu?

Bylo období, kdy jsme asi rok neměly koncerty a nedělaly jsme nic jiného kromě prodeje jídla a oblečení, abychom se uživily. Pro mladé dospělé ženy to byly velmi nejisté časy, protože bylo velmi pravděpodobné, že naše rodiny budou naléhat, abychom se provdaly, pokud bychom byly v jejich rámci považovány za neproduktivní. My jsme se nicméně chtěly dále živit hudbou. Nakonec jsme se rozhodly společně přestěhovat do Jakarty. Tam jsme dostaly příležitost zlepšovat naše hudební dovednosti a učit se u nejlepších profesionálních hudebníků z okolí, kteří si vybudovali kariéru dlouho před námi. Při psaní písní ale stále žádáme o radu nebo názor Abaha Erzu, učitele z naší domoviny, který hrál na naší cestě olbřímí roli.

Předělávali jste písničky od kapel jako Metallica, System of a Down, Rage Against the Machine, Slipknot a dalších. Kdo jsou vaše největší inspirace a vzory?

Všechny kapely, které jsi zmínila, těmi nejbližšími System of a Down a Rage Against the Machine. Staly se východisky, ze kterých jsme se učily o hudbě, která se nakonec pro VOB stala identitou. Kromě nich Abah Erza. Přestože není příliš známý, jeho vliv na naši hudbu je nepřekonatelný, a to i ve srovnání s takovými, jako jsou SOAD a RATM.

Tento rok jste vydaly píseň [Not] Public Property, k níž vzniklo stejnojmenné hnutí. Co je jeho posláním?

Píseň i hnutí jsou formou našeho zájmu o lidi okolo nás, v tomto případě jde o ženy, které stále více ztrácí kontrolu nad vlastním tělem a mnoho z nich se stalo oběťmi sexuálního násilí, často způsobeného někým blízkým. Jako spolu-oběti je chápeme a cítíme jejich bolest. Je to problém, který by neměl být ignorován. Proto jsme se pokusily pomoct a promluvit o něm skrze médium, které je nám nejbližší. Doufáme, že Not] Public Property by jako píseň mohla pomoci vzbudit odvahu a sílu u obětí sexuálního násilí, aby byly schopny promluvit o svém utrpení skrze hnutí [Not] Public Property.

V písni God, Allow Me (Please) to Play Music mluvíte o konfliktu mezi kritickými názory společnosti a vaší vlastní potřebou osobní svobody a sebevyjádření. Co vám pomohlo překonat těžké časy, kdy jste se cítily odrazovány od hudby?

Každá z nás navzájem a dohromady my čtyři s Abahem Erzou. Vždy se můžeme o sebe opřít a dát si navzájem sílu, abychom se posunuly kupředu. Byla doba, kdy jsme si uvědomily, že hateři chtějí, abychom přestaly hrát. To nás vybudilo k tomu, abychom byly ještě hlasitější. Neděláme nic špatného a tak nemáme důvod se bát.

Skládáte nové písničky?

V posledních měsících jsme napsaly několik nových písní a textů a taky máme několik projektů čekajících na vydání.

Co byl pro kapelu dosud největší zážitek?

Vyjet na turné, učit se spoustu nových věcí o hudbě a fungování průmyslu byly jedny z nejcennějších zkušeností, co máme. Společně jsme si prošly dobrým i zlým jako sestry, které se neustále podporují.