Vstupní prohlídka: Chief Bromden

"Znělo to, jako by se vrátili The Mars Volta!" zaznělo od vstupu jednoho z koncertů kapely pojmenované podle velkého indiána z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Chief Bromden sice zatím chybí podobně excentrický frontman, absenci hlasu ale dohánějí neurvalostí a nasazením, s jakým nakládají svěží mathrock. Bývalí i současní členové zajetých kapel Shadow Area, Bahrainn, Manon meurt, Ion at an a Flush Buttons původem ze Strážnice, Nového Boru a Klášterce nad Ohří. Horká krev a výmluvné odpovědi posledních finalistů naší soutěže 1band2play.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Luba: To, jak jsem měl asi pět, seděl v létě u ohně a poslouchal taťkovy vrstevníky, jak hrají na kytaru. Vzrušení z malé školní rebelie, když jsem šel místo školy ke kamarádovi domů pouštět si live koncerty kapel, které milujeme. Večírek, z něhož jsme se na čas tajně vytratili a pospíchali do auta pouštět si písničky a u toho se hecovat, kdo pustí lepší věc. No a pochopitelně koncerty a skálopevné životní jistoty jako Deftones, Tool, Mars Volta, Pink Floyd, QOTSA, třeba.

Jarin: Asi poslech ABBA, Ivety Bartošový a Beatles v hráškově zeleným žigulu za mlada. V pubertě přišla infuze v podobě Sepultury, Kornů a Deftones a soundracku k Matrixu...

Tonda: Hraju ve více kapelách různých žánrů a v každém žánru mám svoji inspiraci, většinou bubenickou. Když hraju hip hop, je to Chris Dave, když hrajeme s Chief, je to Thomas Pridgen nebo Deantoni Parks, ale největší hudební a vůbec životní inspirací je pro mě David Bowie.

Dave: Jako první to asi byla sbírka cédéček mýho táty, ze který jsem od ranýho dětství čerpal klasiky jako Pink Floyd, Petera Gabriela nebo Už jsme doma. Kromě toho je Nový Bor, kde jsem vyrůstal, chodil do zušky a zakládal první kapelu, díky svý undergroundový scéně fantastický místo plný inspirace. Pak přišel internet, objevil jsem Deftones, Mars Volta, Cult of Luna a bylo vystaráno. Jinak je samozřejmě inspirace všude kolem, na každým koncertě, v každý poslechnutý desce.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Luba: Miluju čundry a výlety s kámošema. Vlastně po hraní s kapelou je pro mě cestování pravděpodobně ta nejoblíbenější činnost. Naslouchat lidem, které u toho poznáváš, snažit se dívat na svět jejich perspektivou a z toho si pak vzít to nejlepší, zkrátka být na cestě. K tomu dechberoucí příroda a nechybí ti nic na světě. Dále mě baví číst, sledovat geopolitické dění a večírkům se taky úplně nevyhýbám.

Aktuálně pracuju jako barman v Café Sladkovský, kde mám kolem sebe kolektiv se srdcem na správném místě a inspirativní hosty, jejichž složení je od „bezdomovců“ po milionáře – a to mě právě ba. Moje druhá polovina příjmu je z pražského Etnologického ústavu, kam moc rád chodím, takže jsem jednou nohou zůstal u toho, co jsem studoval.

Jarin: Vedle hudby se bavím především přírodou a sportem ideálně v kombinaci, les je můj chrám. Jinak pracuju jako obchoďák v IT.

Tonda: Živí mě učit děti hrát na bicí a vedle toho mě baví chodit do ústeckýho Činoheráku, do přírody když je čas, ale hlavně ta hudba.

Dave: Bavím se přemýšlením, proč jsem si vybral ke studiu zrovna chemický inženýrství a jak se mi případnej budoucí džob podaří sladit s kapelním životem. Zatím to docela jde. Jinak jsem moc rád, když se dvakrát do roka dostanu s batohem do přírody nebo když aspoň po koncertě vyspáváme o pár hodin míň a cestou na další gig se v kocovinovým opojení stihneme podívat na nějaký zajímavý místo.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?

Luba: Nic, je to nejlepší koníček na světě. Na hraní bez kapely je nejhorší, že nejlepší koníček na světě právě neděláte.

Jarin: Nejhorší je tradičně tahání cajků, čili čtyřikrát stěhovák a jedenkrát muzikant per koncert, ale to je „prostě se s tim smiř bro, když chceš hrát“. Na hraní bez kapely je nejhorší, že nevytvoříš tu správnou dB nálož a hrozně mě chybí zvuk živých bicích, na kterým se mi už kdysi vytvořila závislost...

Tonda: Na hraní bez kapely je nejhorší samota v místnosti bez oken. Na hraní v kapele není nic nejhorší.

Dave: Nejhorší je, když se akce s jednou kapelou kryje s akcí s jinou kapelou. Člověk nechce žádnou zanedbávat a ve výsledku pak nasere úplně všechny.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Luba: Tak třeba panoptikum české politické reprezentace, zjištění, že Strymon vypustil do světa nové tape echo, každé další informace o nové desce Tool, mamčin fantastický hlávkový salát se slaninou v kyselém nálevu. Jo a ještě mi velmi příjemně rozhazuje pozornost být v kapele s Jaroslavem Stříhavkou!

Jarin: Tak to může být cokoliv, asi největší distractor je takovej ten sen, kdy hledáš trenky a nikde nejsou a musíš chodit dole bez...

Tonda: Zrovna teď při psaní diplomky to bezpečně zvládne i bílá zeď.

Dave: Když Tonda najednou hodí nějakej ultrašťavnatej break a musím v tom lomozu najít první dobu. Ne že by to nebyla zábava, samozřejmě.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Luba: Tohle bude asi ta nejnudnější opověď, ale mít v ledničce pivko a spolu s ním si dělat před koncertem pohodičku. Týjo, jídlo nevím. Mám rád třeba oříšky a pomeranče.

Jarin: Zažil jsem mraky koncertů před deseti, patnácti lety a byla klika, že jsme měli pětibábu na cesťák nebo se fesťák v průběhu předělal na benefit atd. Dneska je to o moc lepší, fakt jsem překvapenej. Pokud bych měl vybrat, za mě voda, pivo a k jídlu cokoliv, co ti nezpůsobí otravu krve.

Tonda: To kafe, co měli v Kabinetu múz, bylo fakt dobrý. Samozřejmě borovička, ale ta stačí na baru. A jídlo v backstagi je vždy plus.

Dave: Jakýhokoli.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Luba: Přeci za krabičky, to je jasný! Jo a taky už za vinyly.

Jarin: Jako klasickej koníčkář něco koupím, něco prodám, struny imrvére za tisíc (kytaristi to maj za dvě stě parchanti), občas rád koupím merch kapel, co mě bavěj, to je dneska jediný, jak se daj podpořit kromě potlesku.

Tonda: Paličky, rád podporuju kapely koupí merche, aftery po koncertě bývají někdy taky dost drahé a časově náročné. Dost času trávím učením v zušce.

Dave: Klasicky za koncerty, trika a desky. Synťáků a efektů taky není nikdy dost. Čas trávím poslechem dlouhejch písniček a v mezičase hledáním kapel, který hrajou dlouhý písničky.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?

Luba: Že nad ním, respektive nad lidma „zůstává často rozum i ču-ák stát“, ale vědomí toho, kolik skvělých lidí dělá, říká a vymýšlí fantastické věci, mě stále naplňuje vnitřním klidem a spokojeností. Myslím, že to bude dobrý.

Jarin: Hele ve třech větách to nedám, i když nějaký základy filosofie bych měl. Zkusím to ve třech slovech: Hele zatím dobrý.

Tonda: Civé, o to se ani nepokusim. Né, fakt nechci. Už jsou to tři?

Dave: Huš. Huš. Huš.