Vstupní prohlídka: Fotbal

Nová kapela na scéně, nová kapela z Jižních Čech? Ne tak docela. Českobudějovicko-brněnský Fotbal je tvořený ostřílenými hráči z formací Sýček, Kidney Trauma a s Jakubem Šimanským za bicíma. Indie, kraut-pop, shoegaze a samozřejmě psychedelie, mathcore i vzdušné, posilující repetice. Na srovnání zapomeňte, skupina s osobitým výrazem od samého začátku. Kašlou na sociální profily a zatím jsou k dohledání pouze dvě skladby na Soundcloudu, ale i ty nutí poznačit si do kalendáře, kdy budou míjet váš kraj. „Na konci února pojedeme na týdenní výlet po Čechách s Black Tar Jesus, pak nás čeká nahrávání desky,“ shodnou se Jakub Šimanský, Petr Němec, Václav Schicho a Markéta Košařová. To je dobře. (Stejně jako to, že je můžete vidět třeba na Žižkovské noci v Bike Jesus.)

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Vencák: Nikdy jsem nebyl extrémní fanoušek krautu nebo psychedelie, ale když se ti několik let v kuse točí v přehrávači Monoliths and Dimensions a Random Access Memories, co máš dělat, žejo.

Markéta: Co já vim. Tak nějak nasávám to, co zrovna poslouchám, a pak mi asi zase podobný motivy samovolně vypadávaj z hlavy ven, ne úplně koordinovaně. V mým případě to, jak probíhá nějaká hudební inspirace, neni moc promyšlený, jsou to spíš takový podvědomý recykláty.

Dojč: Já taky nějak podvědomě recykluju. Bych řekl. A chtěl jsem dělat hezký písničky a mám rád rozostřený kytary. A Jakub si přál, aby se na to dalo trsat.

Jakub: Can, John Fahey.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Vencák: Hodně mě fascinujou starší počítačový hry a různý divný komiksy. Finance na zábavu mi zajišťuje jedna továrna na ničení planety. Ale kompenzuju to tříděním odpadu.

Markéta: Dostudovávám, trochu pracuju. Vlastně nic moc.

Dojč: Mě živí touha lidí po pádlování. A ve fabrice jsem se naučil poslouchat mluvený slovo. Jinak nic moc, klasicky knížky, filmy, na co zbyde čas...

Jakub: Expedice u nakladatelství Host.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?

Vencák: Kocoviny a počítání.

Markéta: Kocoviny jsou děs.

Dojč: Asi chození do práce.

Jakub: Nejhorší na kapele je domluva a závislost na druhých. Nejlepší je zpětná vazba, že na cestách nejsi sám a že můžeš třeba poznat přátelé na celý život.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Vencák: Kocoviny a počítání.

Markéta: Pokaždý něco jinýho. Vžydycky se něco najde. Jsem nervák.

Dojč: Jak kdy. Občas cokoliv, jindy zas nic.

Jakub: Ženy a když nemám na pivo.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Vencák: Pivo, hummus, trochu pečiva a sojový suky.

Markéta: Pivo, véča a aquavit!

Dojč: Matéčko vždycky potěší.

Jakub: Pivo, drogy, indická.

Za co utrácíš peníze, co se týče hudby?

Vencák: Momentálně jsem si koupil počítač. Stavím si malý domácí studio. Jen tak na hraní.

Markéta: Moc peněz nemám, takže si toho tim pádem moc nekupuju.

Dojč: Podzim byl o reverbu. A nějaký desky taky přibyly. Furt něco.

Jakub: Kytary, bubny, paličky, blány, struny, prstýnky, koncerty, vinyly, softwary, rekordéry, mikrofony, benzín na cestu z Brna do Budějovic, alkohol, drogy, za hudbu utratím skoro všechno.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?

Vencák: Všude plasty. Všude sex. Všude komiksy.

Markéta: A taky drogy a povrchnost, toho je teď všude přehršle. Ale jde to udělat i pěkný.

Dojč: Mě přijde takovej schizofrenní. Všeho moc, všeho málo. Nevim nic.

Jakub: Svět by byl lepší, kdyby víc lidí vzalo do pracek kytaru a dali třeba jointík.