Sibiřské gulagy v oblasti Kolymy byly místem tvrdé práce na spojovací cestě mezi Jakutskem a Magadanem, kde si svůj trest odpykávali nejhorší nepřátelé státu.
1953, Sovětský svaz. Sibiřské gulagy v oblasti Kolymy byly místem tvrdé práce na spojovací cestě mezi Jakutskem a Magadanem, kde si svůj trest odpykávali nejhorší nepřátelé státu. Zloději, vrazi nebo vypravěči protistalinských vtipů. Jedním z vtipálků, kterým zamrzl úsměv na tváři, byl i Roman Morozov, který se nyní znovu dopustil prohřešku (krádeže jídla) místo toho, aby sekal latinu a stavěl silnici. S vidinou další spousty let v zimě a o hladu se rozhodne utéct, což se mu i s dvěma dalšími podaří. Roman, Grigorij a Sergej se tak vydávají na pouť ledovou pustinou. Skrze kilometry nehostinné a mrazivé tundry s trochou nakradených zásob a mlhavým popisem cesty k opuštěné chatě.
Scenárista Richard Douek nabízí příběh o přátelství a přežití, jen se špetkou reality, kanibalismem. Jsou svědectví o tom, že k němu docházelo jak uvnitř těchto táborů, tak během útěků. Často docházelo k tomu, že vězni utekli s kamarádem, kterého měli v plánu sníst, říkalo se tomu vzít si sebou „chodící oběd”. Douek v doslovu zmiňuje ostrov Nazino, kterému se přezdívalo ostrov kanibalů. Do už tak nehostinného prostředí také vsazuje příběh o Domovojovi, stvoření, které pokud bylo nakrmeno, přinášelo do domu blahobyt a danému jedinci štěstí. Roman krade jídlo pro něj, aby dodržoval staré zvyky, a také proto, že by mu trocha toho štěstí přišla vhod. Sledujeme psychologické pochody, úvahy o tom, co to znamená bojovat o holý život. Extrémní prostředí ničí lidského ducha a rozkládá morálku, i když je otázka, jak moc jsou věci, které hlavní postava vidí, skutečné. Douek místy nabízí naději, jen aby ji zasypal hromadou sněhu a zmrazil na kost.
Vizuální stránka Alexe Cormacka pohlcuje svou bezútěšností. Prázdné bílé pláně, hory a tři plahočící se muži. Krev. Maso. Kosti. A cosi děsivého vykukuje z temných rohů panelů. Sněhem zaváté hory jsou děsivé samy o sobě, ale ve chvíli, kdy běloskvoucí čistotu pošpiní kusy masa, je hrůza téměř hmatatelná. Cormackovi se rovněž daří zachytit šílenou jiskru v očích hladového člověka.
Cesta kostí je silný existencionální horor bez vločky naděje. Douek pokládá otázky, na které se většina z nás bojí odpovědět. Co je to kamarádství? Koho byste si vybrali jako spolehlivého parťáka na cestu? Jak chutná lidské maso?
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?