Wind River: tahle země není pro mladý

Tahle země není pro mladý. Není ani pro starý, natož pro lidi středního věku. Už vlastně není dobrá vůbec pro nikoho, ani pro tu blbou zvěř, co se na ní tak nějak přirozeně vyskytuje. Od doby, co se do sněhu zabořila okovaná bota civilizace, umrzá tenhle kus planety na mrtvém bodě.

Tomu srovnání se nelze vyhnout a těžko si představit, že tomu mohlo být jinak. Když Cormac McCarthy vydal román Tahle země není pro starý a bratři Coenové ho v bezešvé adaptaci promítli na plátno, zatímco se kritici hádali, který věk je ten správný, Taylor Sheridan, herec, scenárista a nyní i režisér, si dělal důkladné poznámky. Tohle téma totiž rezonuje jeho aktuálním dílem, scenáristickou trilogií, na jejímž vrcholu se ujal i režie. A zatímco se kritici hádají, o jaký jde žánr a neměl-li do režisérské židle pustit zkušenějšího kolegu, přejděme tuto namrzlou krustu a ponořme se hlouběji do sněhu. Jak říká hlavní postava filmu Wind River: “Jsme nad bouří. Sníh je tu příliš hustý. Dál musíme pěšky.”

Wind River je víc než jen vrcholem Sheridanovy scenáristické trilogie, je i jeho režijní satisfakcí. Už ve filmech Sicario: Nájemný vrah (D. Villeneuve, 2015) a Za každou cenu (D. McKenzie, 2016) rezonuje téma člověka v mezní situaci. Pohybujeme se v krajinách, které ač nikdy neoplývaly medem a strdím, příchod nového člověka je proměnil v pustiny, ve kterých neexistují pravidla, spravedlnost ani budoucnost. Ať už jde (v případě Sicaria) o americko-mexickou hranici, která se proměnila v bezútěšnou válečnou zónu, nebo o steinbeckovský příběh kraje, který po generace předávali otcové synům, než si ho začaly nárokovat banky.

Ve Wind River mrazivě vyniká střet civilizace s přírodou hned ve druhém záběru, kdy zádumčivý stopař Cory Lambert (Jack Renner), paradoxně ten, který má k přírodě nejblíže, střílí hladové kojoty ostřelovačskou puškou, jednoho po druhém. Že se v nehostinné krajině na pravidla nehraje, nám pak připomíná celý film. Ilustruje to na nezkušené agentce FBI (Elizabeth Olsen), která do indiánské rezervace Wind River přijíždí vyšetřovat vraždu mladé dívky a bez pravidel se nemá čeho chytit. Spojenectví těchto dvou postav otevírá kriminální zápletku, která přestože nakonec najde svého pachatele, nemůže vyústit v lepší řešení, než pokorně vrátit soudní moc zpět do pracek divočiny.

Sheridan mistrovsky pracuje s výrazovými prostředky, aby ukázal, že se více můžeme bát světla než tmy. Všudypřítomná sněžná slepota ochromuje, zatímco věčný pohyb sněhu, který zahlazuje stopy, udává filmové tempo lépe než kdejaká akční scéna. Působivá hloubka záběrů divoké krajiny kontrastuje s povrchními lidskými problémy a slabostmi v jejich ohnisku. Režisér pak ovšem zahraje na patetickou strunu v podobě lidské snahy zakořenit a bránit se nespravedlnosti lidství i přírody a film je zbytečně návodný.

To je paradoxně i problém hudby, kterou složili Nick Cave & Warren Ellis. Teskné minimalistické melodie citlivě doplňují nelítostné prostředí snímku, který jako by byl ušitý na míru autorům soundtracku, a nikoliv naopak. Bohužel, čím lepší hudba, tím horší její dramaturgie. Tklivé variace podbarvují téměř každý hlubší záběr nebo dialog a nakonec jen zdůrazňují patos. A opět můžeme zmínit podobnost s coenovským zpracováním, které se bez soundtracku úplně obešlo a téměř nikdo si toho nevšiml.

Byla by škoda nechat si tenhle film ujít. Stejně tak není na místě si jej předem zařadit do žánrové škatulky a vypravit se na něj s nějakým očekáváním. Wind River nám s výjimkou “příliš lidských momentů” nic netlačí, naopak dává prostor k rozjímání. To nemusí být příjemné, ale nabízí víc podnětů k zamyšlení než kdejaký mysteriózně filozofický spektákl.