Wolf Alice: Sorry, Praho

Britskými médii jedna z nejčastěji skloňovaných mladých indierockových kapel konečně přijela do Prahy. Wolf Alice se tady sice měli objevit už v únoru, nakonec ale museli posunout celou tour, protože se chtěli zúčastnit všech předávání cen, na které byli nominováni. Joff Oddie: „Opravdu jsme nečekali, že budeme nakonec nominováni na tolik cen. Bylo to pro nás překvapující, trochu šok. Ale hned jak jsme to vstřebali, tak jsme se začali hrozně těšit na všechny ty galaakce, na které jsme dostali pozvánky. Těšili jsme se, že se podíváme někam, kam jsme si mysleli, že se nikdy nedostaneme.“

„Navštívili jsme pár takových večerů, každý byl trochu jiný. Byla to pro nás zajímavá zkušenost, která nám v mnoha ohledech otevřela oči, a teď víme, jak si vedeme a kde vlastně stojíme. Takže promiň, Praho, ale tohle jsme si nemohli nechat ujít,“ vzpomíná zpěvačka Ellie Rowsell na začátek roku, kdy byli nominováni na Grammy nebo Mercury Prize. Poprvé se o kapele začalo na ostrovech hodně psát, když byli zařazeni na seznam BBC Sound of 2015, tedy na seznam patnácti nejnadějnějších mladých kapel pro daný rok. „Myslím, že o nás lidi v Británii věděli, ještě než jsme se dostali do longlistu, do té doby jsme totiž objeli spoustu koncertů. Je ale pěkné vědět, že jste někoho zaujal a on vás pak dá do seznamu mezi talentované muzikanty.“

Myslíte, že takové ankety mají smysl? Jakou podle vás mají sílu? Ellie: „Tady se úplně mění úhel pohledu. V téhle anketě totiž nehledají dobré kapely, ale kapely, které spadají do hledáčku hudebního průmyslu. Ti lidi sledují trendy, které se ději mimo hlavní média, a do nich se snaží dostat nové interprety. Právě tím, že je představí více lidem. Tyhle volby nebývají úplně přirozené, protože nezohledňují pouze talent, ale i další věci. Především jde o to, aby každá kapela někoho zaujala a lidi v ní viděli potenciál a začali se o ni zajímat. S tím už pak hudební průmysl může pracovat lépe… A jestli jsme se v této anketě cítili dobře? Nad tím jsme ani nepřemýšleli, nebylo to naše rozhodnutí. Prostě jsme byli rádi, že si nás objeví někdo nový rychleji.“

I když v anketě nevyhráli, přesto si jich začal všímat tamní tisk a krátce na to se Wolf Alice objevili i na obálce magazínu NME, ke kterému mají, slovy Joffa, následovný vztah: „Jo máme ho rádi, ale tohle je trochu komplikované. Tenhle časopis se za poslední dobu hodně změnil. Už nejde jenom po muzice a nepřináší ty nejaktuálnější věci, je z něj spíše lifestylový plátek. Vlastně o něm zas tolik nevím, nikdy jsem si ho moc nekupoval, co ale vím, že je to takový ten časopis, ve kterém když se objevíte na obálce, tak jste pro spoustu lidí hodně cool. NME se totiž jako jediný časopis dá sehnat na každém rohu.“ Kdybyste se ocitli v Anglii a chtěli nějaký dobrý hudební časopis, měli byste se ptát po DIV, který je dokonce zdarma, shoduje se kapela.

Wolf Alice mají na svém kontě dvě EP, na které minulý rok navázali poměrně úspěšnou deskou My Love Is Cool. Joff: „Obě naše EP jsou hodně jiná, stejně jako pak debutová deska. EP Creatures je hlasité a rockové, Blush zase melancholické a jemné. No a naše deska se pohybuje přesně mezi těmito dvěma extrémy. Na debutu už jsme byli zkušenější a jistější, a tak jsme si mohli dovolit zkoušet nové věci a pohrávat si s písněmi.“

V té době se ke kapele upínala velká pozornost, s níž přicházel i tlak a představy fanoušků o první desce. Pro kapelu však nebylo složité se s nimi vypořádat. Ellie: „Hlavně jsme chtěli naplnit naše představy a očekávání vycházející z nás, a až potom představy posluchačů. Asi je to tak dobře, protože jedině takhle jsme mohli podat nejlepší výkon, na jaký jsme se zmohli. Všichni jsme spokojení s tím, jak se nám to povedlo. Takže jestli nahrávání bylo složité, tak ne kvůli okolním vlivům, ale kvůli nám samotným. Slovo složité bych ale nepoužila, všechno totiž šlo velmi hladce a přirozeně. Říct, jaká bude další deska, ovšem nedokážeme. Jenom víme, že bude zatraceně jiná, nechceme zůstat na jednom místě. A doufáme, že bude lepší než ta aktuální.“

O kapele se v jejích začátcích začalo psát i díky živým vystoupením, která jsou velmi energická. Svoji pověst potvrdili i v Paláci Akropolis, který se jim podařilo vyprodat. První část koncertu tvořily spíše pomalejší melancholické písně, které Ellie Rowsell skvěle odzpívala. Mezi ně občas přidali rychlejší kousek. Skvěle gradované napětí pak vyvrcholilo v závěru společně s nejhlasitější skladbou Fluffy, kdy se doposud přešlapující dav odhodlal k první větší strkanici, která se sice nesla v přátelském duchu, přesto se dívčí část publika musela přesunout do zadní části sálu. Tam musela zůstat i během přídavku, ve kterém se do toho kapela znovu opřela poslední písní Giant Peach.