Woodkidovy podivuhodné příběhy

Vyhrazenou půlhodinku využil Woodkidův předskokan Awir Leon nadmíru poctivě. Jeho sólové vystoupení nebylo obligátním doplňkem programu, ale kvalitním r’n’b, soul a elektro recitálem. Vlastním jménem Francois Przybylski je zdatný zpěvák a nadto tanečník, předvedl vlastní street dance choreografii a dav se slušně roztančil.

Jako by nebylo nač čekat. Když pak nastoupil Woodkid s osmičkou hudebníků a přerušil několikaminutovou zvukovou ouverturu v záři tepajících červených bodovek, stačilo pár tónů hitovky Iron a bylo uvařeno. Pod náporem masivního zvuku se takřka 3 000 lidí dalo synchronně do pohybu. Na pódiu byli dva bubeníci, smyčce, dechy, klávesy… A přitom by si charismatický producent v montérkovém overalu a kšiltovce vystačil díky svému nenapodobitelně hlubokému témbru s komornější sestavou. Což také v průběhu večera několikrát demonstroval.

Woodkid po úvodní skladbě avizoval, že bude hodně povídavý - je skoro na konci šňůry a chce si čas s námi užít. A tak vzpomínal na vydání prvního singlu, na začátek kariéry… Proslovy nepřekážely, hlavně díky jeho nevtíravému humoru. „Ani se nebudu ptát, jak se máte, protože mi připadáte dost ready,“ prohlásil s trackem Enemy. Pak přišly Pale Yellow, Brooklyn, I Love You… Neměl problém odpojit se od odposlechu, aby nás slyšel zpívat, ani si sám ze sebe utahovat, že je nejlepší byznysmen, když vydal album S16 uprostřed pandemie.

V určitých chvílích balancoval na hraně komedianství, zvláště když si „začal hrát s volume publika” nebo přehrával rozpaky. Pak ale zvážněl, když vyprávěl, jak je pyšný na skladbu In Your Likeness. A že si vždycky myslel, že politika a svět umění se nikde nestýkají, ale pak napsal Minus Sixty One. Právě tahle skladba, když se halou impozantně klenul sampl tokijského souboru Suginami Junior Chorus, patřila k nejlepším momentům večera.

Woodkid neměl stání. Tancoval, pobíhal, často se objevil na rampě, z pohledu většiny publika takřka neviditelné, nad úrovní kapely. Díky tomu „levitoval” v centru strhující, sedm metrů vysoké videoprojekce. Jen jedinkrát se z pódia úplně stáhl, aby dal vyniknout kapele - když zazněla část epického repertoáru vytvořeného pro fashion show Louise Vuittona v Louvru.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Ještě k režii spektakulární podívané obecně - z díků Woodkida bylo jasné, že obří štáb připravoval show od brzkého rána. Jen v technickém ringu pracoval za dvanácti obrazovkami čtyřčlenný tým, v závěrečných titulcích figurovaly desítky jmen. A světelný design a projekce hrály během večera klíčovou roli. Všestranně nadaný Woodkid posunul vizuální koncept živých vystoupení na novou úroveň. Slowmotion destrukcí, 3D scany hořícího dýmu a ohnivých oblak, nadpozemské krajiny… oslňovala nás symbolika strojů i detaily organické růstové matérie z klipu Goliath. Mistři světel střídali intimní stínohry a nepropustné linie jasu, opakovaly se kontrasty krvavě červené a čistých, bílo-modrých aranží. Zatmívačka padala s posledním tónem každé skladby, oddělily se tak jednotlivé „kapitoly“ a koncert nabyl až ke dvěma hodinám.

Přídavky servíroval rovnou: „Něco mi říká, že chcete ještě,” chichotal se před posledními singly Goliath a Run Boy Run. Jako by sám neměl pochyb, že očekávání vrchovatě naplnil. Hrdina noci, autor, dramaturg a bavič odcházel vyprovázen nekončícím zpěvem publika, neochotně a pozvolna.