Young Fathers: Aspoň se nemusíme věšet

V Česku hráli poprvé v Brně na akci Itch My HaHaHa. Tenkrát tam bylo asi čtyřicet lidí. Promotérská chyba? Naopak. Už v roce 2013, těsně před vydáním druhého EP na labelu Anticon, bylo vystoupení skotských Young Fathers naprosto strhující. Zodpovědně mohu říct, že trojice G, Alloysious a Kayus předvedla jedny z nejlepších a nejosobitějších rapových a pěveckých výkonů. Byl to impozantně přirozený útok na pódium. Následně vystoupili, téměř bez povšimnutí, na Rock for People, později už jako jistota v Praze. To už o sobě mluvili jako o popové kapele. Nakonec jim možná i tahle strategie pomohla získat Mercury Prize, cenu, která se uděluje v Británii jednou ročně nejzajímavějšímu albu a kterou získali například James Blake nebo Speech DaBelle. Mercury Prize většinou funguje jako postupka do popové sféry. U předávání se ovšem Young Fathers příliš šťastně netvářili. Své hudbě pevně věří, cítí zodpovědnost a na potvrzení nemusí čekat. Finanční odměnu nakonec použili na nahrávání nového alba v Berlíně.

V současné době jsou u labelu Big Dada, který jim vydal desku White Men Are Black Men Too, právě ta vznikla na berlínské rezidentuře. A jestli ty předchozí na někoho svými poetickými texty a neuhlazeným zvukem působily nesrozumitelně a spíše mysteriózně, aktuální reprezentuje hlavně talent dělat živelné energické hity s naprostou lehkostí. Uslyšíte rock’n’rollovou psychedelii, punkovou zvrhlost, jemnost soulu, artikulovaný rap, řev i analogový syntezátor, výrazné písně, které by utáhly stadion. Young Fathers se navíc nebojí kontroverzních témat a mluví o své jinakosti, rase a rasismu, emocích a všechno vám to vmetou do obličeje se samozřejmostí a silou pochodujícího davu.

Na nedávném vystoupení na festivalu Electronic Beats v Bratislavě zazněly nové skladby, ačkoliv deska ještě oficiálně nebyla venku. Stejně dobré a zapálené vystoupení tentokrát zmítalo asi tisícihlavým publikem. Malý a tak zvláštně kontaktní koncert Young Fathers, jaký se odehrál kdysi v Brně, už asi nezažijeme, jejich show ale neztrácí na síle ani v prázdném hangáru. Je přesvědčivá a ojedinělá hlavně díky kombinaci nespoutanosti, charismatu všech členů, chemie, která se mezi nimi odehrává, velkého talentu a odpovědnosti. Nechte se tím pohltit v létě na festivalu Pohoda, jejich koncert bude jedním z nejsilnějších momentů.

Dostali jste Mercury Prize, znamená to, že si už doma můžete hrát tak nahlas, jak chcete? Narážím na rušení nočního klidu, ke kterému jste se kdysi vyjadřovali.

G: Je to pořád to samý, slibovali nám, že se o tom bude mluvit, ale nic.

Co se s Mercury Prize změnilo? Máte spousty koncertů, ale to jste měli už předtím…

ALLOYSIOUS: Máme lepší, větší koncerty, strategičtější akce. Znamená to, že máme dveře otevřené ještě více a naši hudbu teď zná více lidí na více místech. Posluchači se o vás dozví. Rozhodně to má pozitivní efekt.

A na osobní úrovni?

KAYUS: Už se nemusíš věšet. Nemusíš mít strach o budoucnost.

ALLOYSIOUS: Máma má radost.

Nové album jste nahrávali v Berlíně a studio jste otevřeli i veřejnosti. Jaká byla účast?

ALLOYSIOUS: Bylo to spíš pro novináře a pro pár známých a lidí od hudby, aby si poslechli, co děláme. Byl to způsob, jak nechat ostatní nahlédnout do procesu práce na desce, a tím pádem se cítit zase trochu divně. Bylo to poučné, i když máme raději, když jsou věci hotové, než s nimi vyrukujeme ven. Nikdo nevěděl, jestli je to hotové, nebo ne, navíc tam byli i hudební kritici, takže to dostalo další rozměr.

Jaká byla zpětná vazba?

ALLOYSIOUS: Měli jsme připravených asi pět otázek, jestli to zní jako head record, kde byste to pustili, jak se cítíte, jak rychle byste šli, kdybyste tohle poslouchali. To novináře usadilo, tentokrát to nebyli oni, kdo se ptal.

Měli jste nějaké hudební hosty?

G: Leith Congregational Choir.

ALLOYISIOUS: Byla to skvělá spolupráce.

Při práci na předchozí desce jste nahrávali jednu písničku za jeden den. Fungovalo to tak i při natáčení alba Dead?

G: Je to myslím náš styl práce. Nemusí to být hotové za den, ale klidně za hodinu. Prostě to chceme vždy rychle uzavřít.

KAYUS: Věříme sami sobě i sobě navzájem.

G: Není to žádná soutěž, ale chápeme, že více času tomu nepomůže.

KAYUS: Ztratí se z toho vzrušení.

ALLOYSIOUS: Brzy si na to zvykneš. Když děláš jednu věc měsíce, ztratí se podstata.

Jak probíhá turné? Máte nabitý kalendář. Zbývá čas tvořit, nebo se soustředíte jen na koncerty?

G: Vždycky je čas na tvorbu. Máš papír a tužku a třeba rekordér, na který můžeš nahrát celou písničku. Můžeš si kreslit. Když to na tebe přijde, musíš být schopná rychle reagovat.

KAYUS: A někdy zase musíš ten čas najít, i když žádný není, třeba jako když jsme teď byli v jižní Africe a nahrávali s tamními hudebníky.

Viděla jsem fotky. Co to bylo za projekt?

ALLOYSIOUS: Jmenuje se to British Council, We Heart. Přiváží umělce z Británie do Afriky a snaží se o vzájemnou inspiraci. Byla to úžasná zkušenost. Země i celá akce. Rád bych se tam zas vrátil a klidně přestěhoval.

KAYUS: Jde také o propagaci tamní hudby, místní velmi živé hudební scény. A my si myslíme, že jsou ve své tvorbě o hodně napřed. A přemýšlí podobně jako my, nebojí se experimentovat a nestarají se o to, jaký žánr tvoří.