Z lásky k muzice (CBGB)

Znáte The Police, Ramones, Blondie nebo Talking Heads? Jasná věc, kdo ne? A co takhle Hilly Kristal? To už je horší. Při tom bez něj a jeho prohnilé newyorské špeluňky by žádná z těch kapel možná nikdy nedostala šanci. Že to zní jako ideální materiál pro dokument? Dost možná. Jenže kdo čeká další ušlechtilé a informačně naducané Sound City s mluvícími hlavami a přehrávajícím Grohlem, nepochodí. CBGB je regulérním hraným celovečerákem, jehož zajímavému obsazení vévodí hvězdný Alan Rickman. Idea spáchání pocty slavnému klubu je sama o sobě sympatická, jenže tvůrci toho chtějí říct tolik, že by to vydalo na seriál, a kvůli útržkovitému vyprávění se jim příběh rozpadá pod rukama.

Jediným stmelujícím elementem je Rickmanova postava volnomyšlenkářského samorosta, jehož cestu životem lemují dluhy, rozvody a obří exkrementy psa Jonathana. Podnikatelské nezdary ho nerozhodí, s prázdnou kapsou vypomůže maminka, dřív nebo později to přece musí vyjít. A vyjde. A i když country, bluegrass a blues, ke kterým odkazuje známý akronym, se mezi jeho upocenými zdmi v rozporu s přáním zakladatele moc nehrálo, stalo se CBGB pojmem. Ne pro tlející hajzly připomínající středověký skanzen, ani pro šlichtoidní chilli vařené houmlesáckým vágusem, ale díky kapelám, které na tamním ztrouchnivělém pódiu vykročily dětskými krůčky k nesmrtelnosti. Máte co hrát a nemáte kde? Hilly se o vás postará. To jeho zásluhou našli mladí muzikanti v CBGB plac pro první koncerty, a přestože začátky byly krušné, časem se kolem klubu vytvořila svébytná scéna čítající desítky a stovky věrných, kteří pomáhali psát rockovou historii.

Pohled na slavné předtím, než prorazili, pobaví, jen chvílemi je těch proslulých jmen a obličejů tolik, že film připomíná průlet muzeem voskových figurín. Přitom pobyt některých postaviček na plátně netrvá déle než jednu, dvě repliky a jejich výstup je na úrovni camea, ať už je to roztomile arogantní Lou Reed, nebo v drogovém opojení se zmítající Iggy Pop, kterému propůjčil svou vyzáblou figuru bubeník Foo Fighters Taylor Hawkins. Krom něj se v castingu objevila i další překvapivá jména jako Johnny Galecki (Terry Ork), známý z nerdího seriálového opusu Teorie Velkého třesku, nebo Ruppert Grint, jehož doživotně proslavila role ryšavého Rona Weasleyho (Cheetah Chrome), nejlepšího kámoše Harryho Pottera. Dvojníci Davida Byrnea a Patti Smith si tu podávají dveře s mladšími verzemi Stinga a Debbie Harry, iluze oživlé hudební encyklopedie je téměř dokonalá. Listovat v ní je zábavné, navíc k tomu hraje soundtrack z rock'n'rollové síně slávy.

Problém nakonec netkví v počtu postav, ale v překotném vyprávění. Scénář si chvíli všímá Hillyho komplikovaného vztahu s dcerou, jindy se zaměřuje na jeho pletky s motorkářským gangem, nemalý prostor je věnován manažerské epizodě s nevyzpytatelnými divočáky Dead Boys. A když se filmem navíc táhne jako červená nit přednáška o punku a stejnojmenném, svépomocí vydávaném magazínu, je toho už příliš. Ve snaze mít tam všechny a všechno pojal režisér snímek jako slet historek, které ne vždy navazují a ruku v ruce s necitlivým střihem připravují film o tempo. Divák nestíhá, neví, na co se soustředit dřív. Posouvání děje kupředu pomocí komiksových stripů je sice efektní, ale ve světle faktografické přehlcenosti zoufale neefektivní. Jasně, šílená punková smršť má větší koule než uhlazená procházka pamětí. Jenže Randall Miller svůj film účelově degradoval na stominutový videoklip, ve kterém se to hemží známými tvářemi, ale krom vzpomínky na tradičně výborného Rickmana a několika vtípků si z něj diváci, potažmo hudební fajnšmekři mnoho neodnesou. Takhle ambiciózní nápad by zasloužil zkušenější autorský dohled.