Za hokejem do Maroka a putování krajinou bez života (MFF KV)

Dokumentární film Letní hokej dvojice režisérů Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara sleduje pozoruhodné téma: sportovně-kulturní výměnu mezi náctiletými hokejisty z českého Náchoda a marockého Salé. Střet dvou rozdílných kultur pochopitelně přináší řadu neporozumění a téma nemožnosti zcela pochopit druhou lidskou bytost, jejíž tajemství je ukryto právě v jazyku, kterým vládne, ve specifiku místa, kde žije, v podstatně odlišném společenském kontextu. Letní hokej je ale především úsměvnou poutí chlapců za dobrodružstvím i životní lekcí. Výtečný dokument je charakteristický jemným humorem a bytostně senzuálním pohledem. Díky lehkosti a citu pro zachycení neopakovatelnosti okamžiku vzniká řada bezprostředních, úsměvných i vizuálně působivých okamžiků, které si lze velmi jednoduše představit i na ploše hraného filmu. Je však nabíledni, že úsměvná nálada nevydrží dlouho a čas od času je narušena temnými momenty, které dávají tušit, že kulturní příkopy mezi hokejovými týmy jsou hlubší, než se může na první pohled zdát. Ze strany tvůrců patrně nebyl a priori zájem mapovat a popsat fenomén xenofobie, i přesto film nechává prostor zamyslet se nad našimi vztahy k cizím kulturám, které i navzdory všem zkratkovitým popisům a mediálním klišé mají překvapivě mnoho odstínů.

Doslova horké chvíle přinesl španělský snímek Srpnová madona, který se z nepochopitelných důvodů octnul v sekci soutěžních filmů. Děj se odehrává v letním, horkem rozpáleném Madridu, kde se třiatřicetiletá Eva pokouší hledat odpovědi na citové rozkoly a v důsledku toho i poznat sama sebe. Srpnová madona je druh filmu, který staví na atmosféře místa a okamžiku, na intenzivních i letmých setkání, na nevyřčených citech, které lze odečítat z detailů a jemných náznaků. Místo křehkosti, s níž umí pracovat Sofia Coppola nebo Richard Linklater, však přichází jen předstíraná hloubka, prvoplánová symbolika a otravné hovory o tom, jak se na cestě životem správně orientovat. Režisér Jonás Trueba staví na poetice magického realismu a prazvláštní esoteriky, takže řadu nešťastných událostí vysvětluje skrze líbivé a notně otřepané fráze o kauzalitě, neúspěchu jako o nové příležitosti, apod. Drama o zjitřených citech, které však u diváků paradoxně negenerují prakticky žádnou emotivní odezvu.

Důmyslně nakládat s pocity a mezilidskými vztahy se povedlo Caseymu Affleckovi, který ve Varech představil drama Světlo mého života. Affleck (mimochodem scenárista filmu, režisér, producent i herec v jedné osobě) je jako filmař poměrně úsporný, místy až nebývale strohý. Dystopické drama vypráví příběh otce putujícího se svým potomkem bezútěšnou krajinou. Oba se pokouší přežít ve světě, kde vlivem neznámé choroby vymřely prakticky všechny ženy a do mezilidských vztahů se tak vkradla nedůvěra a strach. Klíčem dramatu však není popis pozvolna vymírající společnosti či okázalé obrazy zkázy, typické pro Potomky lidí, ale velmi intimní vztah mezi otcem a dítětem. Malý nezávislý film vládne hypnoticky pomalým tempem, precizním obrazovým konceptem, a hlavně dialogy, které jsou v podání obou herců (Casey Affleck a Anna Pniowski) naprosto přirozené a nevtíravě emotivní. Škoda zbytečně přemrštěné stopáže a několika žánrových klišé, ale i tak je Světlo mého života velmi sympatickým překvapením.