Západní hvězdy v Československu

Samozřejmě, 17. listopadu se vzpomínalo. Na všech frontách. Kromě připomínání té „velké“ historie se vzpomínalo i na historii hudební – v Brně proběhla předpremiéra televizního dokumentu Hvězdy za železnou oponou. Premiéra dokumentu proběhne 25. listopadu ve 21:35 na ČT art.

Název hodinového filmu, který připravil režisér Pavel Jirásek spolu s dramaturgem Martinem Polákem, je výmluvný sám o sobě. Dokument představuje koncerty západních hvězd v komunistickém Československu od šedesátých let do roku 1990. Záběr filmu je ale o dost širší než hodinová stopáž, a autoři tak nutně museli vybírat, koho do dokumentu zahrnout a koho ne.

Objevují se rokenroloví Manfred Mann a Moody Blues, Beach Boys v Brně v roce 1969, Suzi Quatro, koncert Nico ve špinavé hospodě na kraji města v Kníničkách u Brna, Toten Hosen na festivalu míru na stejném podiu s Michalem Davidem či vystoupení Joan Baez na Bratislavské lyře v červnu 1989. Všechno završuje koncert Rolling Stones na Strahově krátce po Sametové revoluci. Jasně, i příběh o koncertech v komunistickém Československu potřebuje katarzi, ale možná je škoda, že se místo Stounů (jejichž pražské vystoupení je zdokumentované i jinde) nedostalo na jiné interprety. Třeba na Louise Armstronga, Johnnyho Cashe nebo Depeche Mode, kteří se po pražském koncertě stali v Československu kultem.

Dokument se opírá o velké množství archivních záběrů a nahrávek, které jsou k vidění úplně poprvé. Docela by mě zajímalo, kolik podobného materiálu ještě v různých archivech čeká, až si dá někdo tu detailní práci a vytáhne je na světlo, jako to udělali autoři Hvězd za železnou oponou. Film se neomezuje jenom na vzpomínky českých androšů a dalších pamětníků, ale objevují se i rozhovory se samotnými interprety. A v těchto dvou věcech je dokument asi nejzajímavější. Je skvělé sledovat Suzi Quatro, jak si skoro nevzpomíná, jestli vůbec v Československu hrála, slyšet frontmana rokenrolových Moody Blues vyprávět příběh o tom, jak jejich hotel v srpnu 68 zabrali sovětští důstojníci, nebo vidět záběry sjetých Beach Boys, jak zběsile tančí v backstagi po brněnském koncertě.

A takových záběrů a vzpomínek je i v poměrně krátkém dokumentu více než dost. Film obsahuje historky, ze kterých sice pořád může mrazit, z filmu ale vyznívá i lehce absurdní komičnost, pocit, že „teď už se tomu můžem jenom zasmát“. Hlavně jde ale o záběry a vzpomínky, které jsou osobní, i když se odehrávají na pozadí té velké historie.