Zlele: Smutek není formující síla

I když jste plní bolestí, žijete s ní a jste neoddělitelní jeden od druhého, není to důvod k nekonečnému a nevratnému trápení. Můžete dodat své reflexi kreativní podobu, třeba formou současného umění. Takto existuje Jurij Dubrovskij alias Zlele z ukrajinského města Ivano-Frankivsk. Dává průchod své bolesti a vypouští ji ven v melancholické elektronické podobě. Singl za singlem, album za albem se snaží odpovídat na otázky, které ho trápí den co den. To všechno je jeho kříž, prokletí a jeho spása, která v každé chvíli umocňuje jeho prožívání. V dubnu 2024 vyšlo album Why So Sad, které věnoval památce svého zesnulého otce. Smutek prosakující z této tvorby posiluje autora i posluchače, nezbývá než se zeptat Jurije na to, co prožívá a jak mu jeho hudba pomáhá.

Zlele existuje v tobě, nebo ty v něm? Co pro tebe dnes znamená?

Nejdříve existovalo ve mně, ale zrodilo se proto, abych mohl přežít. Jsem v tom a nejen v tom. Zlele představuje touhu být pohlcen beznadějí, kterou zhmotňuješ vlastní tvorbou, a na rozdíl od tvrdé hudby se zde projevují hlubší a promyšlenější stavy bytí.

Jak to všechno začalo a kdy sis uvědomil, že to tak musí být?

Takovou hudbu jsem psal už dávno, i když spíše instrumentální, ale ta nálada a pocity tam byly vždy, jen se měnily prostředky. I samotný název Zlele vznikl už na konci roku 2000 ze spojení dvou slov Lele (smutné oslovení, vyjádření lítosti) a slova zlý. Tyto pocity jsem se snažil vyjádřit v některých skladbách, dají se vysledovat i v mých jiných projektech jako Octopus Kraft nebo Asthme. Ale když jsem pracoval na albu Null, ukázalo se, že těch pocitů, které chci přelít do hudby, je hodně a že „hrozí“, že se z Octopus Kraft stane elektronický projekt. Takže jsem se rozhodl rozdělit svou tvorbu na samostatné projekty – Zlele přináší melancholickou a smutnou elektroniku a Octopus Kraft nebo Asthme jsou zase tvrdší, kytarovější, nabízející naštvanou a syrovou porci nespokojenosti.

Je Zlele projekt o dalším traumatu, nebo o zotavení z něj?

To je dobrá otázka a opět to srovnám s Octopus Kraft nebo Asthme: vždy je to moje bolest a moje léčba. Když mě Zlele hypnotizuje, vtahuje a nechce pustit, tak se tím asi nějakým způsobem chci nechat pohltit, zkroutit a rozprsknout v prostoru. Samozřejmě to neplatí o úplně všech skladbách a také hovořím spíše o syrovém materiálu, který se postupně uhlazuje. Protože se pořád snažím vydávat skladby, které bych mohl poslouchat nejenom já. Je to zkrátka o traumatizaci. Takový hudebně-emocionální sadomasochismus.

Podepsala se na tom nějak válka? Jak na tebe osobně dolehla?

Rusko jsem nikdy neměl rád a ruskou hudbu jsem nikdy neposlouchal, nevyrůstal jsem na ní a neovlivnila mě. Teď ji nejen nemám rád, ale nenávidím ji. Samozřejmě to bolí a určitou dobu jsem nemohl dělat hudbu, protože jsem byl v jakémsi útlumu. Ale válka nežene k psaní jakékoli hudby, ať už elektronické nebo tvrdé. Omezení pohybu působí dusivě, tísnivě, je možné, že zesiluje smutek, který v tom schématu tkví a dává mu určité zabarvení, ale rozhodně to není formující síla.

Jak si představuješ tvůrčí cestu?

Určitě budu pokračovat, i kdyby to zůstalo jen u nápadů nebo demosnímků, ale především chci kvalitativně růst, aniž bych ztratil původní náladu, protože se často začnu zabývat detaily příliš brzy, kvůli tomu pak ztrácím kvalitu a původní sílu. Nemám ambice vystupovat, je to pro mě tak nějak intimnější a těžko se mi taková hudba hraje. Bude to spíš přehrávání skladeb z přehrávače. Tady je přesnější označit vystoupení nikoli jako performance, ale jako společný poslech skladeb s autorem.

Na čem záleží, s kým budeš spolupracovat?

Mimo okruh přátel nebo dobrých známých jsem zatím s nikým společně nepracoval, nevyhledával jsem to a ostatně mi to ani nikdo nenavrhl. Takže někdy se ze zvědavosti, někdy z důvodu stylové rozmanitosti nebo prostě z nedostatku jiných nápadů se snažím navrhnout něco zajímavého těm, které znám a s nimiž jsem v kontaktu. To je vše.

Jak se ti žije v Ivano-Frankivsku?

Čím jsem starší, tím méně toho potřebuji, takže mi vyhovuje prakticky všechno, kromě nedostatku kvalitních míst jako jsou kluby pro pravidelné pořádání koncertů tvrdé hudby a více dobrých silnic. Naopak mě odpuzují pobudové, ale se děje i v každém jiném městě.

Smutek a bolest jsou emoce, co tě pohánějí vpřed. Jak s nimi zacházíš?

Tak to bylo, je a bude. Je to hlavní hnací síla, z radosti jsem nikdy nic dobrého nenapsal, možná kromě nějakých milostných veršů ve dvaceti letech, za které se dnes stydím. Pocit smutku a bolesti jsou pro mě ty nejpravdivější pocity, nedají se předstírat, nedá se jimi oklamat. Táhnou se od mého dětství, ačkoli k tomu nebyl žádný důvod, prostě jsem jen cítil všeobjímající bolest. Bylo mi líto stromů skloněných poryvem větru a sám jsem nerozuměl, proč mi tečou slzy. Nejsem si jistý, jestli se mi to daří přenášet, ale částečně ano, protože při poslechu mého materiálu se zase cítím špatně, což znamená, že je v tom dost sublimované bolesti.

Je právě v tom nějká shrnující myšlenka, obecné téma tvojí tvorby?

Na tohle asi nemám konkrétní odpověď a pravděpodobně se to také částečně proměňuje. Nejsem si jistý, že kdybych to přesně určil, byl bych najednou šťastnější. Základ, kterého se držím, je entita, která je větší než já: tvorba je mým životním poutem v touze být svobodný. Touha, v níž se člověk utápí, protože neví, jaké to je. Existuje skladba, která se jmenuje Prostě žít, a podle toho se občas snažím řídit. Prostě žiju, a to mi dává možnost oddechu.