10+1 = Micha Zaat (Tramhaus)

"Tohle může být kapela, o které se bude za pár let vyprávět, že jste ji viděli ještě předtím, než z ní byly hvězdy," psali jsme v profilu rotterdamské pětice Tramhaus. Tak jsme se spojili s jedním z jejích dvou kytaristů Michou Zaatem, aby nám pustil pár písniček, které ho formovaly. A jak se to má se skladbami Tramhaus, si pak můžete vyzkoušet za čtyři dny na Colours nebo den na to v pražském klubu Underdogs’.

Nirvana – The Man Who Sold the World

U podobných výběrů je nejrozumnější začít úplně od začátku. V tom případě se moje osmileté já učí svůj první kytarový riff v životě: The Man Who Sold the World, Nirvana, MTV Unplugged. Písničku složil David Bowie, ale já mám raději tuhle verzi. Samotný riff je vlastně dost ošklivý, přesto má v mém srdci zvláštní místo.

Jackson C. Frank – Blues Run the Game

Dál se ve svém vyprávění vyhnu chronologii a songy půjdou v náhodném pořadí. Další: Frank – Blues Run the Game. Jsem velký milovník lidové hudby, zejména anglického, skotského a irského fingerpickingového tradičního folku. Přestože Jackson C. Frank byl Američan, ve své hře byl ovlivněn mnoha britskými folkovými kytaristy. Blues Run the Game je asi vůbec mou nejoblíbenější folkovou písní, a to díky upřímnému vokálu, za nímž cítíte skutečný příběh. Frank měl bohužel velmi tragický život, trpěl schizofrenií, byl bezdomovcem. Vydal pouze jedno album.

Wire – Mannequin

A teď něco úplně jiného: píseň Mannequin od skupiny Wire. Deska Pink Flag a právě tenhle song mě přivedly k punku a žánrům, které z něj vycházejí. Mistrovské dílo, které zachycuje atmosféru britského punku, a zároveň naznačuje něco většího. Definuje i moje hraní, jednoduché a silné.

The Clean – Anything Could Happen

Jdeme až do 80. let na Nový Zéland, další na řadě jsou The Clean se skladbou Anything Could Happen. Čistý DIY zvuk, nic není naleštěné nebo příliš dotažené, žádné groteskní texty. Všechno se tak nějak vznáší kolem a je velmi autentické.

Cola – So Excited

Jako hudebníka mě ovlivnila i současná kapela Cola. Je složená z bývalých členů Ought a píše velmi silné písně, které ve vás zůstanou, což je dovednost v dnešní době, přesycené indierockovou a postpunkovou hudbou, velmi cenná. Tahle skladba je úžasná díky chytlavým rytmům a unikátnímu hlasu Tima Darcyho.

Gilberto Gil – Aquele Abraço

Portugalština, a hlavně brazilská portugalština, je nejkrásnějším jazykem ke zpěvu. Proto jsem velkým příznivcem samby, bossa novy a většiny dalších žánrů, které mají brazilské kořeny. Bylo těžké z těchhle žánrů vybrat jen jednu písničku, ale mám pocit, že nejbližší je mi Aquele Abraço Gilberta Gila, protože jsem měl štěstí jednou ho vidět na festivalu North Sea Jazz v Rotterdamu. Fun fact: Gilberto Gil, kromě toho, že je světoznámý hudebník, působil v letech 2003-2008 jako ministr kultury v levicové vládě Brazílie.

Stereolab – Brakhage

Na jaře jsem tak trochu znovu objevil Stereolab. Známé písničky jsem znal už z dřívějška, ale rozhodl jsem se do nich ponořit hlouběji. Album Dots and Loops je skutečným mistrovským dílem, kombinace „nových“ elektronických nástrojů a analogových, jako kytary a bicí, je ohromující. Skladba Brakhage to ilustruje nejlépe; synergie starých a nových stylů vytváří nový svět k objevování. To vše za doprovodu uklidňujícího hlasu Lætitie Sadier.

Al di Meola, John McLaughlin, Paco de Lucía – Mediterranean Sundance / Rio Ancho

Zpátky k mému mládí. Tohle byla hudba, kterou jsem poslouchal s bráchou, a můžu říct, že ji mám vyrytou do paměti; umím všechny složité kytarové linky, které se ohýbají různými směry s ohnivou rychlostí. Tahle skladba mi ve velmi mladém věku ukázala, co všechno se dá s kytarou dělat. Když jsem byl malý, snil jsem, že někdy budu schopný tohle hrát, a teď si uvědomuju, že je to beznadějné. Však si to pusťte...

Butthole Surfers – Pepper

Nedávný objev. Butthole Surfers, a tenhle song obzvlášť, jsou jako film Quentina Tarantina: plný absurdity, humoru, násilí. Na jednu stranu monotónní, na druhou inspirativní svou jednoduchostí a zároveň téměř posvátnou silou. Dobrý příklad toho, jak méně může být více, aniž by se ztratila naléhavost.

Leonard Cohen – The Partisan

Tahle píseň je mi velmi blízká, protože je textově silná a inspirativní. Slova jsou podpořena jednoduchým, ale podmanivým prstokladem. Cohen v ní vypráví o francouzském odboji za druhé světové války, jde o realistické literární dílo o válečných traumatech. Když se ozve francouzský sbor, běhá mi mráz po zádech.

Guilty Pleasure:

Enya – Orinoco Flow

Nevěřím na "guilty pleasures", a kdybych věřil, měl bych jich hodně. Takže vybrat jen jedno bylo těžké, nicméně volím kvintesenciální banger Orinoco Flow od Enyi. Celá píseň působí velkolepě a atmosféricky, a zároveň je kýčovitá a směšně chytlavá. Něco jako spirituální stadiónový rock, prostě úžasné.