1914: Krev, smrt a utrpení

Všechny tři pilíře, na nichž jsou ukrajinští 1914 založení, stojí na samých základech metalu. Ten byl protiválečný od té chvíle, co Ozzy poprvé zanotoval: „Generals gathered in their masses, just like witches at black masses.“ Kiss s propracovanými alter egy vylezli na pódium o pár let později. A kapelník Dmytro Ternuščak taky není jediný archeolog s mundúrem ve skříni, který co najde v archivu a terénu, pak prožije v bitevní ukázce. Přesto je blackened deathmetalová kapela, kterou postavil na nedávném stoletém výročí první světové války, naprosto unikátní počin.

Členové 1914 vystupují pod smyšlenými identitami vojáků, včetně služebního zařazení a až pedantsky dbají na ústrojní kázeň. Tím by se ještě příliš nelišili chlapců a chlapů, horlivě studujících vojenská hlášení, řády a manuály, kteří prožívají staletí vyčpělé nacionalistické sentimenty a přehrávají karikaturu bitevní vřavy. 1914 si na vojáky nehrají.

Publikum nabudí akorát na začátku vystoupení na letošním Brutal Assaultu otvírákem FN .380 ACP#19074 z posledního alba Where Fear and Weapons Meet. Jako název Ternuščak použil sériové číslo pistole, se kterou Gavrilo Princip v Sarajevu na konci června 1914 věci rozhýbal, a jako chytlavé slogany skutečná slova srbských nacionalistů z Černé ruky: „I pulled the trigger twice, each shot, one dead“ nebo „Dobrodošli u Sarajevo!“

Nejde o ojedinělé gesto. Kytarista Vitalij mi po koncertě potvrdil, že spousta jejich „písní obsahuje autentická slova pamětníků, úryvky dopisů a spoustu dalších materiálů,“ načež mě zajímalo, jestli jim nevadí, že na toto lidi paří. Odvětil věcně a stručně: „Publikum má vždycky dvě strany. Jedna se baví a užívá si muziku, druhá ostřeji vnímá texty, snaží se hlouběji ponořit do historie a možná ji přimějeme si něco přečíst.“

Nemám důvod mu nevěřit. Zbytek setu kapela drtí davy plnou vahou utrpení a zmaru, jaký přináší materiální opotřebovací válka v široširém bezedném bahně smíšeném s rozkládajícími se mrtvolami. Je to nekonečně zdlouhavé, nepříjemné až ochromující a několik linií zákopů vzdálené přepjatému patosu zmiňované overtury.

1914 byli v press centru ze zjevného důvodu docela žádaní. Kdo by nechtěl nabrat kapelu, která při vyprávění o jedné válce zachází až do maniakálních podrobností a jiná je s nimi na každém kroku. Je to o tolik přínosnější než bludy všech těch začerněných mizantropů, co jsou zalezlí v bezpečí svých domácích studií. Co ti můžou vědět o nekonečných hodinách děsu, kdy se choulíte v plesnivém, beznadějně vydýchaném krytu a doufáte, že strop vydrží dělostřeleckou přípravu.

Příště bych měl být opatrnější, co si přeji. Všetečnými otázkami zahlcený Ternuščak energicky zavelel, ať mě a pár dalších obslouží posmutnělý dlouhovlasý obr, kytarista Vitalij Vigovskij neboli seržant Vitalis Vinkelhock z 3. hulánského pluku. Ternuščakovo komandování mu nijak zvlášť nevadí. Moje poznámka o „baťkovi hetmanovi“ se stala jediným momentem našeho krátkého rozhovoru, kdy se usměje: „Já mu věřím, protože má pro tyhle věci vytříbený smysl, zejména co se týče muziky. Pozná, co bude fungovat a co ne. Snažím se ho poslouchat, ale většinu rozhodnutí děláme spolu.“

Většinu těch deseti vyměřených minut byl bez nálady. Svobodník Rusty Potoplacht, bubeník Rostislav Potopljak, si před evropským turné vytáhl černého Petra a musel zůstat doma. Zbytek kapely za něj vyjednal záskok, Igora „Reich“ Kovalenka ze spřátelené kapely, a i to byl logistický oříšek. 1914 sídlí „ze sta procent ve Lvivu,“ thrashgrindový Sectorial v Kyjivu. Vigovskij k tomu poznamenal: „Bohužel teď máme nová úřední nařízení a omezení. Není to poprvé. Předtím jsem musel zůstat zase já, protože jsem nedokázal včas vybavit všechny dokumenty. Kdykoliv vyjedeme na turné, vždycky se něco objeví.“ Pokladnička, kterou s sebou Vitalij nese, taky jasně dává na srozuměnou, z jakého důvodu je teď duchem nepřítomný: „Zkoušíme vybrat peníze na zdravotnickej materiál a auta na evakuaci, abychom měli co nejvíc na záchranu životů našich obránců.“ V Ukrajině na vojáky vybírá, kdo může, kapely na turné, čokoládový magnát a politik Petro Porošenko i kavárna v Užhorodu, odkud mi kamarádka Teťana poslala fotku paklíčku zeleného čaje s obrázkem dronu a bankovním QR kódem.

Těžko se mi volila slova, abych mu nepřipomněl, na co všechno se tady v Josefově snažil aspoň pár hodin nemyslet, jenže tohohle slona v místnosti nešlo jednoduše obejít. „Jak se vám žije v realitě podobné první světové válce?“ ptám se. „Dejte mi vteřinku,“ odvětil a zhluboka se nadechnul. Při popisu posledního dva a půl roku života Ukrajiny nezacházel do velkých podrobností. „Kdykoliv na podobné otázky odpovídáme, říkáme, že jsme proti válce. Není na ní nic romantického. Je to jen krev, smrt a utrpení. Protože jsme v ní osobně zainteresovaní, jsme s ní hlouběji propojení. Nemůžeme srovnávat první světovou s tím, co se děje teď. Obojí se odehrává v jiných časech měřítkách a používají se jiné zbraně. Stejní jsou jen lidé. U nás na západě Ukrajiny je bezpečněji, ale ne zas o tolik. Snažíme si na to zvyknout a přežít. Nic už nebude jako dřív.“

Zkusil jsem stočit řeč jinam. Nadhodil jsem, jak vnímá, že Princip dožil v dost podobném prostředí, protože Terezín je sesterské pevnostní město Josefova. „Zajímá mě historický pozadí, obzvlášť u tohohle festivalu, ale nevidím v něm nějakou sesterskou pevnost. Užívám si tohle prostředí jako takové.“ Prozradil jsem mu, že za městem je vojenský hřbitov z první světové pro carské a srbské vojáky. Odpověď byla opět spartánská: „To by znělo jako dobrej nápad, kdybychom měli víc času, ale teď jsme na turné.“ Chápu, mise má přednost.