85 % a více, vytržení (Colours of Ostrava 2023)

Sotva jsem dorazila do areálu, hned jsem zase vycestovala. Seskupení Tarante Groove Machine, s podtitulem izraelské taneční šílenství, nahlásilo, že jsou našim platným pasem, a vzali nás z východu až do Brazílie a zpátky. Mé reakce se vyvíjely takhle: hm, nejsou špatní - rozhodně zajímavější než v klipech - ještě chvíli a budou mít grády jako Asian Dub Foundation - ty bláho, tak já jdu tančit dopředu - asi mám úpal a úžeh v jednom. Opět a zase vítězí souhra okolností, srdečnost a energie vložená do lidí, nikoli žánr nebo konkrétní parametry. A jejich pokora, potřeba poděkovat všem produkčním a stage managerům a uklonit se, ta se už vidí sporadicky.

Přesný opak se udál na stejné stagi po příchodu Interpol. Přebuzený a přebasovaný zvuk (už od Monkey Business), těžkopádný a unavený projev… kapela jako by dobíhala samu sebe. Nejhorší byl zahuhlaný a nepřesný zpěv. Image “tváříme se nevzrušeně až unudeně” taky nepřidávala. Publikum dávalo zpět jen to málo, co dostávalo, a raději bych své oblíbence z dospívání úplně minula. Jistěže se může stát, že někdo nemá den. Ale když ho nemá celá skupina, ani zvukaři, Pánbů s nimi.

Ani Kavinsky, synth-král, nepostoupil. Ve srovnání s Dangerem trochu sešel jeho lesk, a i když pouštěná diskotéka nevykazovala viditelné vady, Dangerova nálož a domyšlená produkce ukázala, co všechno Kavinskému chybělo. Nicméně i tak je ve skupině “mých nej a top” docela plno. Vedle Tarante Groove Machine, Tramhaus a Dangera je třeba zmínit Holy Moly & The Crackers a Jacoba Colliera - ten se pro mě po mnoha konverzacích jeví jako největší zneuznanec ročníku. Soulový všeuměl a multiinstrumentalista se rozhodl pro neuspořádanou show, v níž vítězil eklektismus. Přebíhal od nástroje k nástroji, skákal ze skladby na skladbu, koncert nedržel žádnou jasnou linii. Ale momenty, kdy svéhlavě zcoveroval Elvisovu baladu Can't Help Falling in Love, queenovský hit

Somebody to Love nebo představil ani ne týden starý, už do detailů dotažený hit, to byly momenty čisté muzikantské extáze.

No a na závěr připisuji ještě jedno jméno: Lalalar. Psychedelická taneční fúze z Istanbulu. Prolínání live dj setu, tureckých vlivů, orientálních zpěvů a pronikavého hlasu frontmana mělo hloubku mytologických tragédií a sílu jejich hrdinů. Nehledě na to, že jsem únavou zakopávala už i na rovince bez kamení, tělo ještě hodinu poslušně tančilo. Zkušenost bytí u vytržení.

Jsi můj domov a mé peklo

Přicházím cvalem a vracím se chromý,

srdce chce být vyprávěno v bájích.

Chci, aby bylo skutečné, ale není.

Pořád si přeju, aby Colours of Ostrava udělali prostor pro klubovou produkci. Doufám, že jednou zakážou tu změť řvoucích rádií v Gastro zóně a že přistoupí zodpovědněji k udržitelným řešením. Ale ze všeho nejvíc si přeju, aby festival zůstal věrný své původní koncepci a ustál všechny změny. Abychom zase příští rok mohli celou neděli sčítat, kolik objevů máme.