Apokalypsa a znovuzrození podle Enkiho Bilala

Švýcarský trumpetista Erik Truffaz je v Čechách téměř jako doma. Vrací se sem často, tuzemská fanouškovská základna spolehlivě zaručuje více než slušnou návštěvnost, a i když je jeho jméno nejčastěji spojováno s jazzem, Švýcar se s elegancí sobě vlastní pohupuje na nadžánrových vlnách. Sám dokonce aktivně vyhledává nové hudební talenty, díky němu svět poznal nadané zpěvačky Sophii Hunger či Annu Aaron.

I přes Truffazovo nabité portfolio je multimediální projekt Being Human Being značně exkluzivní záležitostí, která konzervativnější posluchače může vyvést z míry. Živý soundtrack k mnohdy apokalyptickým výjevům bosenského umělce Enkiho Bilala není pro každého.

Bilal, vlastním jménem Enes Bilalovic, se narodil v Bělehradě. Z uvedení Being Human Being v Čechách mohl mít radost, jeho matka totiž pochází z Karlových Varů, otec je Bosňák, kdysi dávno Titův osobní krejčí. Pro výtvarníka bylo zásadním zlomem přestěhování rodiny do Paříže. Ve čtrnácti potkal Reného Goscinnyho, autora Asterixe i Malého Mikuláše, který Bilalovi dodával kuráž a dokonce ho zaměstnal ve svém ateliéru. Bilal si později vyzkoušel také práci u filmu, naposledy nadchl výtvarnou veřejnost neobvyklou výstavou Les Fantomes du Louvre. Dvaadvacet místností slavné galerie Louvre ozvláštnil vkreslenými duchy zemřelých vojáků, důstojníků či múz vmalovaných do obrazů. Spojení mistrů trubky a štětce na jednom pódiu tak slibovalo jedinečný, i když poněkud depresivní zážitek.

Zatímco se sál pražské Akropole zvolna plnil, Truffaz se s výrazem i vizáží funebráka coural kolem, aby se nakonec chvíli po osmé zjevil na pódiu spolu s dlouholetým spoluhráčem, bubeníkem Philippem Piponem Garciou, a spolupachatelem šest let starého alba Mexico, elektromágem Fernandem Coronou aka Murcofem. Současně s nimi se na plátně začal odvíjet prazvláštní příběh.

Úvodní část zahájilo víření Garciových paliček, přidávala se trubka. S čím dál jasnějšími konturami výjevů na plátně se bubnování a lament Truffazova nástroje stávaly naléhavějšími, melodie gradovala, získávala na intenzitě, přecházela z nu-jazzu do trip-hopu, aby se rozplynula v hypnotickém chilloutu. Z abstraktní kontemplace se rodily postavy prožívající násilné scény, utrpení i katarzi, jakési znovuzrození s vidinami budoucnosti. Slov nebylo potřeba, jen Truffaz občas zapracoval do hudebního proudu hrátky se smyčkami nebo skřeky. Kruh života se po devadesáti minutách fascinujícího poslechu uzavřel, ovšem mnozí odcházeli zaskočeni. Dlouho vytleskávaný přídavek okomentoval Truffaz jen slovy poděkování a konstatováním, že více věcí už sice nemají, ale něco přeci jen zahrají.

Nedá se než souhlasit s komentářem Bilalova umění v deníku Le Figaro, které se hodí i na muzikanty, kteří malbám vdechli život. „Nikdy neudělá to, co by bylo prvoplánové nebo očekávané. Krása se mísí s ošklivostí a utrpení s radostí.“