Běda tomu, kdo v sobě skrývá poušť (Lidi krve)

Snímek Lidi krve divadelníka a filmového experimentátora Miroslava Bambuška již sice od své listopadové premiéry stačil vymizet z kin, na VOD platformě distributora je však stále k mání. To kromě samotné možnosti podívat se na tohle v mnohém vybočující dílo otevírá brány kreativitě při nastavování okolností projekce. Nejvhodnější by bylo film promítat na rozpadající se zeď domu v troskách jedné z opuštěných sudetských vesnic. Proč?

Bambuškův audiovizuální trip totiž vyniká právě v postihnutí, podtrhnutí a dotvoření surově mystického genia loci severozápadního pohraničí, v němž kdejaký kámen či strom uchovává vzpomínku na staré křivdy a ze zbytků domů pohlcovaných přírodou i zchátralých továren jsou slyšet ozvěny (po)válečného násilí, zvlášť když jejich návštěvník konzumuje psychotropní látky v takové míře jako „hrdinové“ Lidí krve.

Snaha podrobně rekonstruovat fabuli filmu je předurčena k nezdaru, protože její logika se stejně jako příčetnost postav rozplývá ve směsi přes alobal sublimovaného pervitinu, silných prášků na předpis a vývarů z neznámých bylin. Z tohoto smysly rozšiřujícího oparu vyplouvá torzo příběhu o psychotickém dělníkovi Ottovi, potomkovi sudetoněmeckého továrníka. Ten se stává průvodcem pitoreskní družiny v čele s bohatým, umírajícím Schwarzem, někdejším národním správcem, který se chce vyrovnat se svou temnou minulostí. Na tajemném místě plnícím každé přání kdesi uprostřed krušnohorských lesů se pak vlivem výše zmíněných substancí, šílenství, blízkosti smrti a magie místa začíná současnost prolínat s minulostí i znepokojivými halucinacemi a Otto objevuje krvavé pouto, jež ho napříč časem pojí se Schwarzem.

Excesivní stavy vědomí motivují kromě vyprávění též formu díla. Bizarně groteskní scény z přítomnosti i linii minulosti hrající si chvílemi na vážné historické drama narušují temné experimentální ruptury. V nich se mění formát obrazu, poškozuje filmová materie, zběsile stříhá nebo využívá speciální animace. Tyto trhliny jako by byly prosyceny zvířeckým řevem hlubokého nevědomí, mrtvých předků i neutěšeného regionu. Řevem německým, nutno dodat. Ač se většina dialogů, které jsou snad nejméně podstatným prvkem Bambuškova filmu, vede v češtině, vše opravdu důležité zaznívá německy. Němčina je zde jazykem démonickým i sakrálním, zní v chóru kostela i z tlam běsů při nejextrémnějších stavech existence.

Avšak brát Lidi krve jako intelektuální cvičení a pokoušet se toporně interpretovat jednotlivé metafory a alegorie, ať už zamýšlené či nikoli, by bylo zbytečné. Film daleko více odmění imerzivní divácký přístup soustředěný na smysly a bezprostřednost působení jeho obrazů. Právě tento požitek z atmosféry snímku může umocnit prostředí jeho sledování. Takže hurá do Sudet!