Bez nich a o všem (Robot Koch + Mickael Le Goff: Sphere)

Oba protagonisté před několika lety objížděli lecjaká světová planetária se svým kosmologickým panoptikem. Živě. Projekt Sphere také ověnčily ceny na festivalech, ze kterých je nejpříkladnější nejspíš Ars Electronica. Pak zasáhl covid. V Praze jsme se tak tohoto spektáklu dočkali poněkud opožděně, ale svou vizi sem skrze promítnutí v rámci festivalu Spectaculare nakonec Koch i Mickael Le Goff přeci přinesli, i když tedy absenčně.

Přicházím z Výstaviště, budova planetária svítí tlumeně, zato Matějská žhne stroboskopy a tvoří trochu jiný vesmír. Kolotočáři, dovádění, ligottiovské frolicking na pokřivených cestách mezi hvězdami, kam není radno vydat se ani pro lákavý langoš. Nakonec se ale mezi těmito světy spojnice najdou, uprostřed kopule.

Roberta (aka Robota) Kocha jsem registroval už před dekádou, u jeho začátků, a znamenal pro mě nekritické setkání s glitchovitým, syrovým, občas i najazzlým, osobitým soundem té doby. Snad se mi tak dokonce stalo přímo v MeetFactory, kdo si to pamatuje? Od té doby se mému zřeteli střídavě objevoval, mizel z něj, abychom se nakonec střetli už v jiných vodách, a přitom mnohdy stejných. Spectaculare odjakživa lákalo experimentální, audiovizuálně působivé, přitom povětšinou důstojné projekty. Ani tady tomu nebylo jinak, i když s výhradami.

Kopule planetária pohasíná, kosmos se rodí. V rozsahu necelé hodiny sledujeme etapy, ve kterých se vesmír nacházel, nachází a třeba zas bude nacházet. Nebo to jsou jen volná imaginária. To už je na úvaze diváka, v této chvíli laického astrofyzika či člena skupinové prohlídky ze základní školy. Každý Kochův track z alba Sphere představuje jednu perspektivu zohledňující určité fenomény s podpisem Mickaela Le Goffa, které se liší ryze vizuálně, koncepčně i dynamikou.

Nedávno jsem na YouTube narazil na čínské seriálové zpracování známého současného díla Problém tří těles. Komentáře z celého světa si oddechly nad zažehnaným nebezpečím, že látku mohl uzmout zlolajný Netflix. Sám soudím, že v tomto případě jde o výjimečně podařenou adaptaci, která se ale táhne donekonečna, jako samy knihy. Koch a Le Goff mi ale dnes večer nabízí alternativu zejména v tom, že v jejich scénáři absentují lidé, kterých (a zejména dialogů, nepřekvapivě) je řečené sci-fi plné, i když funguje. Zde jsem kosmírnou amébou, sleduji abstraktní fraktály, konkrétní šutry, planoucí hvězdy i mnohost vesmírů a zvládám to bez keců. Bez lidí, které občas připomene jen close-up na prolétající družici, stanici či jiný objekt. Občas si při Le Goffových vizuálních masterpiecech vzpomenu na ikonický windowsácký spořič Průlet hvězdokupou, ale jen v tom nejlepším. Jsem fascinován, podobně jako v útlém věku. Koch střídá ambientní, teskné (a neodbytně solitérně smyčcové) polohy s monumentální, drnivou i drtivou produkcí, která tvoří i ničí světy. Vyhovuje mi to, nevečeřel jsem, tudíž opatrně ukusuji housku z rána při pohledu na plynutí eonů. Mnohdy není zřejmé, zda se pozornost upíná k mikrokosmu či makrokosmu. Snad naschvál, obé se nakonec ve vyznění této sondy liší pramálo.

Mám být nakonec smutný, že nešlo o live vystoupení? Někdo to mohl říct předem, jasněji. Nakonec by to ale příliš nehrálo roli, o nějakou auru tu tolik nešlo. Rád jsem se posadil, byť na nepohodlné skládací židli, snědl propašovanou svačinu a viděl vesmír skrze výjimečnou generativní grafiku, ke které tvořila eklektická hudba nikoliv jen doprovod. Když už to není ten starý Robot, ale přezdívá se mu skladatel.