10 + 1 = Vojtěch Urbánek

"Narodil jsem se v Duchcově. To je to město, kde za komoušů odtěžili půlku zámecký zahrady. V severočeský hnědouhelný pánvi je blues a ještě takovej zvláštní pocit. Hrál jsem si na výsypkách a v noci poslouchal hučení zakladače, jak sype na hromady vytěženou hlušinu. Pořád si hraju," říká písničkář Vojtěch Urbánek, vystupující v duu Urbánek & Mourek. "Namíchal jsem desky, které mě zásadně ovlivnily s deskami, které mám hodně rád. Vybírání bylo těžké. Občas to bylo jako dívat se na obrovský košík plný roztomilých štěňátek a rozmýšlet se, které utopit a které ne."

Antologie Blues (Supraphon, 1980)
Bylo mi asi třináct nebo čtnáct, když jsem doma vyhrabal LP Antologie blues a narazil tam na vypalovačku Sunnyland od Elmora Jamese. Tahle verze patří k jeho posledním nahrávkám. Seděl jsem na pohovce v obýváku a v duchu si říkal: „Sakra, doprdele, co to je?!“ Úplně mě to otočilo. Už od prvních tónů jsem se viděl, jak tuhle pecku hraju, a pod pódiem kroutí boky tancem zpocené ženy. Pozdější realita se od těchhle představ dost lišila. Až do doby, než jsem se naučil hrát Stánky.

Prince - Musicology
V roce 2004 se moje tehdejší holka vrátila z dovolený v Bulharsku a přivezla s sebou Musicology, kterou tam koupila někde na tržišti. Pod hnusným obalem se ukrývalo veliké překvapení. Do tý doby byl pro mě Prince jen nějakej týpek z osmdesátek, kterej nosí podpatky, krajkový kraťásky a ovíjí se kolem tyče pro striptéry. S touhle skvělou deskou jsem ho pro sebe objevil. „Dear Mr. Man“ mě chytla jako první.

The Beatles – Abbey Road
Jako děcko jsem jednou odpoledne přišel ze školy a nikdo nebyl doma. Tancoval jsem na písničku Sun King v obýváku a představoval si, že jsem něco jako hippie. V tom roce jsem byl asi jedním ze dvou hipíků v mém rodném Duchcově. Tím druhým byl John Lennon na plakátě v obchodě s deskami. Johna pak sundali, zůstal jsem sám a květinová revoluce v severočeském městečku skončila. Genialita Abbey Road naštěstí trvá. Mimochodem, Harrisonovo sólo v Something je pro mě jedno z nejlepších sól vůbec.

The Tallest Man nn Earth – The Wild Hunt
Jeden čas jsem dost poslouchal internetový rádio soma. fm a jeho kanál Folk Forward. Když jsem tam slyšel The Tallest Man on Earth, okamžitě mě to proplesklo. Syrovej zvuk, precizní fingerstyle a hlavně výborný songy. Doporučuju všechny jeho desky a taky návštěvu koncertu (protože ten zářijovej v Lucerna Music Baru byl fakt super).

Flamengo – Kuře v hodinkách
Výborný texty, muzika, osobitej zvuk. Písničku Stále dál tam jako jedinou zpívá Ivan Khunt a je to taky jediný song na prvním vydání alba, na kterém se textově nepodílel J. Kainar. Hele, nepovaluje se náhodou někomu z vás doma nepouštěný originální výlisek z roku 1972? Kdybyste mi ho chtěli věnovat, neprodleně kontaktujte redakci.

Chic – Les plus grand succèss de chic
O kapele Chic se mi kdysi zmiňoval Julius Balog, který mě během mých gymnaziálních let chvíli učil na kytaru. Když jsem později slyšel tuhle pecku poprvé, cítil jsem čirou radost a začal jsem se nahlas smát. Okamžitě jsem dostal chuť vyhrabat kolečkové brusle, flitrovanej overálek... Navíc Nile Rodgers je absolutní legenda jako kytarista i jako producent. Jeho portfolio je neuvěřitelný. David Bowie, Diana Ross, Daft Punk… Nezbývá než zalapat po dechu a smeknout. Mimochodem, zkuste si pro zajímavost představit Get Lucky bez jeho kytarového partu.

Tom Petty - Wildflowers
Sólovka Toma Pettyho má super zvuk a účinkuje na ní v podstatě komplet sestava jeho kapely Heartbreakers, což je pro mě jedna z nejlepších rockovejch kapel vůbec. Někdy bych je moc rád viděl naživo. Vřele doporučuju dokument Runnin' Down A Dream.

The Derek Trucks Band – Already Free
Pokud to zkoušíte s bottleneckem, k téhle desce se klidně můžete pomodlit. Celá kapela nakládá jako jeden člověk a Mike Matisson má fakt velkej hlas. Z Already Free vybírám Down Don’t Bother Me. Nevím proč, ale týhle písničky se nemůžu už drahnou dobu zbavit. Nojo, vždyť já vlastně ani nechci.

Buddy Guy – Feels Like Rain
Táta hrál v kapele s basákem, kterej se jmenoval Bob. Když mi bylo tak čtrnáct, Bob mi nahrával na kazety bluesový desky a táta mi je nosil. Na každý straně 90minutový kazety byla vždycky jedna deska. Ať už měla 30 nebo 70 minut. Prostě na stranu A nahrál jedno album, pak kazetu otočil a na stranu B nahrál druhé. Spoustu alb jsem tak dlouhou dobu znal třeba do 9. písničky z 13. A takhle jsem se dostal k Feels Like Rain, které ve mně probudilo hlad po dalším poznávání.

The Wood Brothers – The Muse
Od The Wood Brothers mám rád všechna jejich alba. Kontrabasistu Chrise Wooda budete možná znát z Medeski Martin & Wood. Dvakrát jsem je viděl naživo v Jazz Docku a pokaždý mě úplně odpálili. Z jejich vokálů a hraní mi běhal po zádech takovej ten mráz rozkoše. Ach. Ach!

Guilty pleasure:
Grum – Can´t Shake This Feeling Tahle dobrůtka se mi snad nikdy nepřejí.