Články / Sloupky/Blogy

Full Moon 10: Frontstage #25

Full Moon 10: Frontstage #25

apx | Články / Sloupky/Blogy | 01.04.2020

Měla jsem rozepsaný parádní editorial o hledání smyslu lidského života v moderní společnosti, dost možná nejlepší text, jaký jste kdy četli. Trochu Huxley, trochu Guevara, a navzdory snahám obou editorů jsem ani jednou nepoužila slovo "vykuř". A když už jsem fakticky popírala Gracusův teorém (o tom, že deterministé jsou jasnovidci), uvědomila jsem si, že by to šlo udělat i líp. A tak jsem to smazala.

Pravda je, že se blíží půlnoc, sedím ve své oblíbené kavárně na Újezdě, piju spiced chai, nejlepší věc na světě, pokuřuju zelené American Spirit, nejlepší na světě, a poslouchám Townese Van Zandta, nejlepší kapelu na světě. Jsem unavená, nevyspaná, vystresovaná z uzávěrek a nedostatku času, týden přecházím neidentifikovanou virózu, bolí mě kotníky v nových botách na hory a je mi zima na hlavu, protože jsem si před týdnem následkem jednoho nepovedeného experimentu oholila půlku lebky bráchovým Remingtonem. Není to tak hrozné, jen jsem za svou skoro třicetiletou holčičí kariéru nikdy nevypadala jako Skrillex. (Žena za barem mi nicméně řekla, že se jí moje nové "čírečko" líbí.) Ve skutečnosti ale přemýšlím o tom, jestli zítra v rádiu zahraju If I Needed You, nebo spíš Black Crow Blues. A taky, jestli bych byla schopná utáhnout šestihodinové noční pásmo, což je aktuální nabídka, která se neodmítá. To bych mohla zahrát obě a navrch ještě Tecumseh Valley.

Strašně se "doma" neshodneme na tom, jestli tzv. nejlepší činnosti na světěTM, pokud jsou přímo vázány na práci, omlouvají únavu, stres a nedostatek "volného času". Jak moc škodlivé je, když se náplň práce úplně vykryje s náplní volna. A jestli vůbec vím, co je odpočinek. Ne, nikdy jsem o tom neslyšela, poraďte. Někdo by měl konečně redefinovat "vztah k práci", aby za workoholika nebyl označován člověk, který z domnělých dvanácti hodin činnosti šest vyprokrastinuje na internetu. Nedivím se, že většina lidí je nasraných a nic nestíhá, když polovinu času, ve které by se mohli nebo měli věnovat práci, nedejbože kreativní, rešeršuje debility, rozklikává články a videa, které zajímají někoho jiného, a stalkuje lidi, které nesnáší. Pokud by se někdy ukázalo, že mám na podobné věci čas, okamžitě se nechám na osm hodin zaměstnat u pásu. Nebo napíšu, ilustruju a vydám komentáře k Vojně a míru v arabštině. Což chci, až budu stará a opravdu unavená, stejně udělat.

Jeden z největších úspěchů mého života zatím je, že spolu s Mikem Stipem umím obstojně odezpívat písničku It's the End of the World as We Know It (And I Feel Fine). Nesmějte se, není to nic jednoduchého. Zjistila jsem to u akustické verze, kterou jsem našla (buď ve své pracovní době, nebo ve volném čase - už si přesně nepamatuju) na internetu: je trochu pomalejší a slova jsou zřetelnější. Tedy až na Boom! v "Birthday party, cheesecake, jelly bean, boom!", což Stipe jen tak srandovně zachrčí. Jsem umírněným fanouškem R.E.M. už dloooouho, ale akusticky jsem skladbu slyšela poprvé. Nemůžu se dočkat, až ji zítra zahraju v Latté Night, protože vím, kdo všechno to ocení.

"Co třeba děláš o víkendu? Odpočíváš vůbec?" Nemyslím, že bych musela zrovna o víkendu povinně odpočívat, nicméně o uplynulém víkendu jsem odpočívala v Berlíně, shodou okolností s lidma, které podezřívám, že Kreuzberg považují za nejlepší místo na světě. Před koncertem Wovenhand ("Nejlepší metal mýho života," říkal pak Dlou Han.) jsme seděli v hospodě Rock'n'Roll, která má nad dveřma na hajzlíky pověšenou podepsanou podobiznu strejdy Lemmyho a barman vypadá jako Sid Vicious - oboje dost přesně opisuje povahu podniku. Objednávka mátového čaje se nesetkala s pochopením a byla jsem okamžitě a nekompromisně postavena před rozhodnutí, které mělo definovat směr mého ozdravného pobytu na vzduchu nebe nad Berlínem: Jameson nebo Jack? Jameson končí mícháním úplně všeho od vodky až po zelenou, Jack se dá pít celý večer s kolou a pak spíte jako miminko. Bůhví, proč ten poslední skončil v hrnku s kafem. Hoka! Měla bych do playlistu ještě někde sehnat živák z aktuálních koncertů Wovenhand, ať je to aspoň trochu rokenrol.

Týden předtím jsem lezla na Ol-- Ne, mám něco lepšího! Psala jsem, že se stěhuju? Asi jo, ale to jsem se ještě stěhovala do Dejvic, teď už se stěhuju jinam. Kousek od kostela Sacre Coeur (v pohodě, je vysvěcený), což je i kousek sem, do kavárny V Sedmém nebi. Taky říkal kamarád (jehož názoru si vážím stejně jako těch barmanských), že poblíž je bezvadná kolumbijská restaurace, kde se schází zajímavě-divní lidi, z nichž někteří jsou víc potetovaní než já. Nevěřím! Což mi připomíná, že v pondělí jdu k Ondrashovi na kérku, a protože je to ve Znojmě, bude taky burčák. A ve stejný den ještě rozhovor s Michaelem Girou. Neměla bych pustit nějaké Swans? A Firewater! Rozhodně musíme hrát Firewater... Eh, zavíračka? Už zase? A pak že neumím pracovat. Chci říct odpočívat.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #25 v říjnu 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.

Šejkr na doma: Nedělní kino

Michal Pařízek 26.04.2020

Dnes to trochu odlehčíme filmovými tipy. Máme neděli a lenošení u obrazovky se prostě nabízí.

Šejkr na doma: „Now here's a little story, I've got to tell...“

Michal Pařízek 25.04.2020

Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo.