Václav Valtr | Články / Reporty | 25.03.2023
Dlouho dopředu oznámený koncert měl být původně v komorním prostoru pražského Café V lese. Mé obavy, že se tam fanoušci jen sotva vejdou, byly oprávněné a koncert byl přesunut do mnohem velkorysejšího sálu Paláce Akropolis. Překvapilo, že i tam byl koncert vyprodán. Značnou část publika tvořili zřejmě pražští Němci, multiinstrumentalisté z Kolína nad Rýnem jsou totiž doma nadmíru populární a vyprodávají mnohem větší koncerty.
Bukahara se dali dohromady v roce 2009 jako buskingový projekt a jejich pouliční kořeny jsou dodnes patrné – čtyři multiinstrumentalisté s lehkostí a energií obsluhují několik nástrojů najednou a zároveň jsou neustále propojení s publikem a ani letos, s vydáním pátého alba neztrácejí nic ze své živelnosti. Všichni zkrátka suverénně působí dojmem, že mezi velkým pódiem a ulicí není velkého rozdílu.
Přesto pozorný posluchač sezná, že po technické stránce mají k dispozici více než jen akustické nástroje a škopek. Pestrá paleta je doplněna efekty a zvukem, který vytváří dojem velkého bandu, nicméně stále vše zvládají ve čtyřech. Daniel Avi Schneider střídá mandolínu s houslemi a Ahmed Eid basu s perkusemi. Mnohem výrazněji pak působí kousky Maxe von Einema, který vyměňuje trubku za trombón, chvílemi se doprovází na zvonkohru a v závěru se chopí dokonce suzafonu – vše s patřičnou pompou, protože je to právě on, kdo se snaží co nejvíce rozpumpovat publikum. V klidnějších pasážích se pozornost publika zaměřuje především na hlavního zpěváka Soufiana Zoghlamiho, který se doprovází na kytaru a perkuse.
Od prvních něžných tónů až po rozparáděný závěr se Bukahara drží svého osobitého hudebního projevu, kde se mísí folk s blízkovýchodními vlivy, špetkou jazzu, ale i ozvěnami ska či Balkánu. Posluchači mohou připomenout místy Balkan Beatbox, jindy Manu Chaa a onehdy třeba Paris Combo. Jejich specifický koktejl je ideální kombinací na prosluněnou festivalovou stage, ale tento koncert jasně dokázal, že nejen tam. Sál plný fanoušků jim dával zapravdu, navíc svou oddanost dokazoval sborovým zpěvem největších hitů.
Vypalovačky zdaleka nezazněly všechny, šlo přeci jen o turné ke zbrusu novému albu Tales of The Tides. To si ovšem v ničem nezadá s těmi předchozími a krom chytlavých melodií je plné i textů s tématy, která jsou pro kapelu typická – hledání sebe sama, lidská solidarita a naděje. Bukahara patří k těm skupinám, jejichž produkce má blízko ke klišé, ale srdečný projev takové zdání rychle smaže.
Kolínská banda nepotřebovala předkapelu, aby publikum rozpálila, obratné triky, aby všechny dojala, ani přemlouvání, abychom do toho dali všechno. Svým vystoupením ani nerozporovali „slunečný“ charakter vlastní tvorby, protože i přes řadu teskných a smutných písní vozí radostné léto s sebou a byla radost jej s nimi sdílet.
Bukahara (de)
23. 3. 2023 Palác Akropolis, Praha
foto © Kateřina Fialová
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.