Když si kapela vozí léto s sebou (Bukahara)

Dlouho dopředu oznámený koncert měl být původně v komorním prostoru pražského Café V lese. Mé obavy, že se tam fanoušci jen sotva vejdou, byly oprávněné a koncert byl přesunut do mnohem velkorysejšího sálu Paláce Akropolis. Překvapilo, že i tam byl koncert vyprodán. Značnou část publika tvořili zřejmě pražští Němci, multiinstrumentalisté z Kolína nad Rýnem jsou totiž doma nadmíru populární a vyprodávají mnohem větší koncerty.

Bukahara se dali dohromady v roce 2009 jako buskingový projekt a jejich pouliční kořeny jsou dodnes patrné – čtyři multiinstrumentalisté s lehkostí a energií obsluhují několik nástrojů najednou a zároveň jsou neustále propojení s publikem a ani letos, s vydáním pátého alba neztrácejí nic ze své živelnosti. Všichni zkrátka suverénně působí dojmem, že mezi velkým pódiem a ulicí není velkého rozdílu.

Přesto pozorný posluchač sezná, že po technické stránce mají k dispozici více než jen akustické nástroje a škopek. Pestrá paleta je doplněna efekty a zvukem, který vytváří dojem velkého bandu, nicméně stále vše zvládají ve čtyřech. Daniel Avi Schneider střídá mandolínu s houslemi a Ahmed Eid basu s perkusemi. Mnohem výrazněji pak působí kousky Maxe von Einema, který vyměňuje trubku za trombón, chvílemi se doprovází na zvonkohru a v závěru se chopí dokonce suzafonu – vše s patřičnou pompou, protože je to právě on, kdo se snaží co nejvíce rozpumpovat publikum. V klidnějších pasážích se pozornost publika zaměřuje především na hlavního zpěváka Soufiana Zoghlamiho, který se doprovází na kytaru a perkuse.

Od prvních něžných tónů až po rozparáděný závěr se Bukahara drží svého osobitého hudebního projevu, kde se mísí folk s blízkovýchodními vlivy, špetkou jazzu, ale i ozvěnami ska či Balkánu. Posluchači mohou připomenout místy Balkan Beatbox, jindy Manu Chaa a onehdy třeba Paris Combo. Jejich specifický koktejl je ideální kombinací na prosluněnou festivalovou stage, ale tento koncert jasně dokázal, že nejen tam. Sál plný fanoušků jim dával zapravdu, navíc svou oddanost dokazoval sborovým zpěvem největších hitů.

Vypalovačky zdaleka nezazněly všechny, šlo přeci jen o turné ke zbrusu novému albu Tales of The Tides. To si ovšem v ničem nezadá s těmi předchozími a krom chytlavých melodií je plné i textů s tématy, která jsou pro kapelu typická – hledání sebe sama, lidská solidarita a naděje. Bukahara patří k těm skupinám, jejichž produkce má blízko ke klišé, ale srdečný projev takové zdání rychle smaže.

Kolínská banda nepotřebovala předkapelu, aby publikum rozpálila, obratné triky, aby všechny dojala, ani přemlouvání, abychom do toho dali všechno. Svým vystoupením ani nerozporovali „slunečný“ charakter vlastní tvorby, protože i přes řadu teskných a smutných písní vozí radostné léto s sebou a byla radost jej s nimi sdílet.