Mlčící zvíře čeká (Lázně Kobalt)

Koncepce deklamovaného a nikoliv zpívaného textu má v českém undergroundu tradici hlubokou stejně jako ornice jeho dávného soka, komunistických úderníků. Enigmatické postuláty Pavla Zajíčka z DG307 (pro neznalé diagnóza, se kterou se kdysi chodilo do blázince), Mikoláš Chadima a jeho MCH Band s Ivanem Wernischem v ústech a vlastně i ten Skrytý půvab byrokracie, domovská toť kapela Josefa Jindráka, hlavy labelu Polí5, který nahrávku vydává. Jako by tu zpěv byl něco odporně normálního, programově líbivého, přináležejícího do světa mainstreamu. Děvka nakažená syflem, která jde s každým a jež z každého vážně míněného verše udělá jen laciný popěvek a jeho význam spláchne do kanálů morálního bahna.

A opravdu! Své existenciální verše pronáší Ivo Stefan intenzivně s dikcí akčních básníků. Vykřikuje je do světa a jindy je zas jen rezignovaně drmolí. Zatavuje je do hudebních nosičů, jako by měl strach, že zůstanou ležet zapadlé kdesi na zažloutlých stránkách knih zapomenutých v zaprášených policích antikvariátů. S hudebními podklady a klavírními variacemi Jakuba Novosada se pak šťastně potkává v zádumčivých atmosférách a zakouřených prostorách pochybných městských zákoutí, které se při poslechu doslova zhmotňují skrze kalné oči ztracených existencí.

Jednu polohu hlasu umně maskují různé studiové triky s efekty, delayem a vrstvené plochy. V několika písních bezútěšnou náladu protne hlas hostující Ivany Stanislavové z kapely Oswald Schneider. Samotný klavír zní krásně a připomene kompozice Filipa Topola, v doprovodu synteticky naprogramované kapely i Psí Vojáky. Básnické metafory bohužel občas z hudby osaměle ční, vytrženy z kontextu vypointované do mrazivého trapna.

Jakub Novosad předvádí skvělou skladatelskou i aranžérskou práci. Citlivě balancuje mezi šansonem, alternativou a ruchy industriálního ambientu. Přednes Ivo Stefana osciluje mezi patetickou rozmáchlostí a hospodským hejskovstvím, jeho bá/snění by potřebovalo několik editorských škrtů a možná i větší porci nadhledu. Nastolenou vážnost dokáže jedním slovem či veršem překotit do lascivně nejapného žertu, jako by celý epos strhl ze stolu, podpálil ho a spiklenecky na nás pomrkával, že to přeci byl jen trapný fórek.

Zakleti v meziprostorech tak tlakem obou stran možná destilují silný výluh z reality naložený ve vakuu nesmyslnosti bytí.