Pot, smrad a Nové Dillí (Bloodywood)

Rychle rostoucí legenda indických folk-metalistů Bloodywood je evidentně silným lákadlem, jenže když se pražské Rock Café vyprodá, nejde o nejpřívětivější místo. Fronty u šaten a vstupu člověk snadno zkousne, ale nepříliš šťastné řešení klubu, kde na nízké pódium je vidět jen z bezprostřední blízkosti, vedou k dilematu: být v kotli a vidět kapelu, nebo být o kus dál a spokojit se jen s hudbou? Na předkapelu zkouším kompromisní řešení, postávám někde uprostřed a poskakováním na špičkách se snažím užít si něco z krátkého, leč úderného vystoupení brightonských Lake Malice.

Jejich show pulsuje metalcorem, gothic metalem, industrialem a dalšími vlivy běžně se schovávajícími pod nálepkou alternativního metalu. Mladá nadějná kapela zatím oficiálně vydala jen čtyři tracky, ale už stihla předskakovat Zeal & Ardor, InVisions nebo Hacktivist. Vystoupení, ač energické, trpělo rozkolísaným hlasovým projevem zpěvačky, která suverénní scream prokládala méně suverénním zpěvem, ale nešlo o nic, co by jim zásadně pošramotilo reputaci. Pro zvídavé posluchače příjemný, našláplý začátek, který přešel v nepříliš příjemné čekání na hlavní událost večera.

Třicet minut na přestavbu znamenalo radikální zvýšení teploty a absenci vzduchu. Po příchodu skupiny šel ale veškerý diskomfort stranou, protože bylo najednou velice snadné na něj zapomenout. Nabušená šestičlenná parta z Nového Dillí okamžitě naprala do rozjařených diváků nekompromisní show, jen basák hrál, ze zdravotních důvodů, od zvukaře.

Bloodywood začínali s metalovými covery Eda Sheerana, Ariany Grande nebo Nirvany, nicméně i ve své humorné poloze si vybudovali charakteristický zvuk, který posluchačům učaroval. Loni vydali debut Rakshak s původními věcmi a ten také nabídli pražskému publiku. Bloodywood nezapřou inspirační zdroje jako Rage Against the Machine nebo Linkin Park, drsný zpěv v hindštině i pandžábštině je kombinován s agresivním rapem a vše je notně okořeněno indickými nástroji, bubnem dhol či flétnou, i specifickou rytmikou. To činí z jejich skladeb reminiscenci na zlatou éru nu-metalu, ale přitom zůstávají dostatečně sví na to, aby zaujali i dnešního posluchače.

Bloodywood si totiž od svých vzorů berou nejen energii a hudební výraz, ale také angažovanost – texty se věnují tématům jako znásilnění, boj s depresí nebo propojování náboženství a politiky, kapela se angažuje v kampaních i humanitární pomoci. V průběhu koncertu neopomíjejí své písně uvést a vysvětlit jejich motivace. Zatímco z desky či klipu si cynický Středoevropan odnese jen přezíravé povzdechnutí, naživo je kapela zcela upřímná a krom perfektního provedení setu se plně soustředí na předání poselství, a tak nebyla o zvednuté pěsti nouze.

Nechyběl moshpit a masa těl přelévající se z jedné strany sálu na druhou. Hned po první skladbě to vypadalo, že teplota, vlhkost, a co si budeme nalhávat, i smrad stouply na neúnosnou míru. Kapele to nenuceně vytvořilo kulisu rozpálených ulic Nového Dillí a po devíti skladbách přišel přídavek v podobě populárního tracku Ari Ari. Srdečné rozloučení pak ukončilo vydatný, více jak hodinový zážitek, kdy vděčné publikum hřímalo indické i anglické texty a odměňovalo Bloodywood zaslouženým potleskem. Odcházeli jsme poučeni, že cynismus je před upřímností bezbranný.