Články / Sloupky/Blogy

Sluníčka & koťátka na Hradbách (samoty)

Sluníčka & koťátka na Hradbách (samoty)

Andrea Bodnárová | Články / Sloupky/Blogy | 30.07.2017

Jak poznat, že něco bude mít atmosféru? Člověk vleze do náhodné místnosti a vyletí na něj houf netopýrů. Říkám si, že se potvrdila moje teorie kruhu. Občas jsou věci dohnány až tak do extrému, že překročí hranici podruhé a stane se z nich pravý opak. Samotářský festival hluku a výplachů dosáhl přesunutím do rozpadávající se budovy v hladové dolině na středním Slovensku s více než 30% nezaměstnaností, šílenou infrastrukturou a velkým množstvím objektů ve stavu hodném urban exploration nejvyššího stupně svého konceptu. Vlastně ho přešvihl, a tím se dostal do nejsluníčkovější fáze. Ono ti noiseři a weirdos jsou vlastně hrozní pohodáři, anything goes. Opadávající omítka, prach, zelená tráva, družní romští obyvatelé Jelšavy (kterých je odhadem více než polovina) a neuvěřitelně motivovaní a angažovaní lidi všude kolem. Release the bats, Jelšava.

Přicházíme ve čtvrtek, chystání je pozvolné. Po postavení stanu na ne příliš praktickém místě se vydáváme na průzkum kaštieľa, Jelšavy, všeho, angažovaně hledáme, do čeho píchnout. Jak náš quest postupuje, dozvídáme se, že potraviny jsou tady otevřeny i v neděli a dokonce do osmi (!!!), hospody jsou jenom dvě a v jedné z nich je na baru busta Lenina, se kterou si trapně dáváme selfie. Že v Jelšavě je pizzerie, která v průběhu následujících dvou dní udělá tržbu roku, že tam mají za 6.80 pizzu „Jelšavská“ a dělají i donášku. Že kastelánka Vierka, nejmotivovanější člověk široko daleko a asi vůbec všude, v rámci rekonstrukce objektu chtěla při příležitosti festivalu obnovit „exkluzivní latrinu“, nakonec se to však nestihlo, proto je místo latriny jenom informační tabule. Kaštieľ je po západu slunce ještě krásnější než přes den a začínají makat VJové a všichni pracanti angažovaní v instalaci projektorů a stroboskopů. Já dostávám své první pracovní zadání, za zvuků ambientu překládám v jídelně informační leták o objektu do angličtiny. Oloupaná omítka na zdech má pod umělým světlem krásnou strukturu.

Ze čtvrtku na pátek spíme dlouho a sladce, dokud nás přesně v 8.30 neprobudí sauna. Naši sousedé dostávají instruktáž, ať se přesunou dál od zdi, kdyby náhodou pršelo, aby jim na stan nepadaly kusy zdiva. U snídaně nám společnost dělá hudba z obecního rozhlasu a my se bavíme vymýšlením fiktivních hlášení a varování před lidmi v černém oblečení, co zaplavili město. Chystání už je v plném proudu, byť trochu chaotické, a já se konečně dozvídám, že makám jako stage manager na první stagi dneska až do rána a zítra mám volno. Výborně. Že první kapela už má zvukovku. Ještě lepší. Entrópia Architektúra ve skutečnosti nebyli první kapelou a trošku je asi znejistila moje košile s kytičkama, každopádně zvukovku měli, a když si všimli tetování Einstürzende Neubauten, byli jsme na jedné lodi. Začíná maraton, který prokládám nadáváním na to, že je stage v prvním patře.

Krásným specifikem lokality je... lokalita a fakt, že pro lidi neošlehané zkušenostmi ze života na východě Slovenska a nepřipravené na místní infrastrukturu je evidentně problém se sem dopravit. Úskalí dopravy pociťuje už první kapela 1677, které se kvůli problémům s autem nemohl včas dostavit jeden člen. Záskok maďarským kolegům vysvětluje situaci, “I’m just gonna play some noise shit”, já zatím debatuju s X:Navi-Et o časovém harmonogramu. Debata brzy evolvuje: „To už začali, anebo je to ještě zvukovka?” - “Podle mě už jo, co myslíš?” Kaplnka se plní alikvotními strukturami a X:Navi-Et konstatuje, že je “too sunny for this shit”. Ale to nevadí, já se už pomalu dostávám do zenu, takhle pozvolna je to fajn.

Entrópia Architektúra prý vždy v průběhu koncertu alespoň jednou umřou a toho samého se snaží docílit u návštěvníků. V rámci multitaskingu užívám přibližně patnáct minut koncertu vzadu v průvanu a umírám, moje bubínky taky. Pak zas odbíhám a na chvilku hlídám vstup do areálu. Později večer si u mě zpěvák ověřuje, jestli jsem skutečně umřela, protože on umřel třikrát. Prý mu lidi tvrdili, že to byl nejlepší koncert v historii hradeb.

Za patnáct minut má hrát Samčo, brat dážďoviek, přichází za deset. Zatímco se chystá, řeší s kámoškou dárek k jejím narozeninám, písničku s vysamplovaným Horehronským rozparovačem z pořadu Najväčšie kriminálne prípady Slovenska. Dává si site specific vražednou performance, kde kromě rozparovače zazní dark ambient verze Moj malý pes Bobi. Jelikož mu nefunguje snímač na kytaru, pracuje hlavně s hlasem a level spirituality v místnosti zvedá na novou úroveň.

Já zas utíkám, ale předčasně, Myasorubka zvučí už hodinu. Jejich meditativní set mě kupodivu nabuzuje a taky má za následek posun programu o jednu kapelu. X:Navi-Et nevypadá, že by ho to moc štvalo, a kapli si užívá stejně jako publikum. Hypnotický ambient svádí pár jedinců k tanci a já se přepínám do nočního režimu, který momentálně znamená “kde jsou kurva klíče od backstage”. Nejbližší dvě hoďky dělám vrátného, zatímco Blues for the Redsun se podaří vyhodit pojistky. Bubeník ve volné chvilce vyjadřuje zoufalství nad výběrem cesty do Jelšavy a po tom, co mi ukazuje, kudy jeli, se mu nedivím ani trošku, protože z Popradu přes Dobšinou by sem skutečně nikdo příčetný nejel. Poslední kapela večera Bios (protože The Blackwood Incident se kvůli pokročilé hodině rozhodli přesunout na sobotu) není ani ztracena, ani nevybalena a po krásně relaxačním setu můj večer končí kolem třetí hodiny ranní.

Po probuzení chápeme pravý význam a podobu smrti ze Samčova včerejšího koncertu. Na náměstí už čeká Karosa jako z Kusturicova filmu, co nás veze za dobrodružstvím a technickými památkami Gemeru. V rádiu hraje Elán a Marika Gombitová, po cestě k tunelu potkáváme stádo krav a ztrácíme jednoho člena exkurze. Atmosféru zastaveného času dotváří pasák koz, který jako by vylezl z knížek slovenského realismu. Cestou zpět do Jelšavy míjíme šílený kolos magnezitky.

Můj festival je práce a zevlení a v sobotu nakonec nevidím žádný oficiální koncert. Ale proč by to mělo vadit. Jelšavská pizzerie a pokec s místníma. Po návratu dochází k upgradeu festivalu vytvořením nové stage u vstupu, která se skládá z dunícího soundsystemu s psylitaniemi (psytrance mixovaný s kázáními) a Samča. Stage se velmi rychle plní a lidi jednohlasně zpívající “Satan, to je tvoj kamarát” působí v kontextu místa a situace vlastně úplně normálně. Stage postupně přesouváme do stanového městečka a Obete Sekty prosí, ať nezapínáme soundsystem, že jim to bude přehlušovat nahrávání. Nezapínáme ani nepřehlušujeme, fungujeme v symbióze a kolemjdoucím zpíváme o mravencích a jiných spirituálních věcech. Dobrodružství pokračují a největší nastává v neděli ráno, kdy se mě nezávisle na sobě ptá šest lidí na klíče od backstage, kde máme všichni zamčené věci. Půlka organizačního týmu spí a ta druhá nemá na člověka s klíčema číslo. Za zvuku dopoledních psylitanií se balíme do aut, v neděli jsou tu fakt špatné spoje. Jinak je tu krásně.

Info

Hradby Samoty VII.
21. – 22. 7. 2017, Jelšava

foto © Martin Varga

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace