Takhle nás nevítají ani matky (Warhaus)

Když si pouštím novou desku Warhause Ha Ha Heartbreak, často přeskakuju otevírací skladbu Open Window. Byl to pilotní singl, uhrančivý, hluboký, ale tak dlouhý a opulentní, že mi na rozjezd přijde moc. Proto jdu rovnou na druhou, lehkou a nostalgickou When I Am With You. Právě tou zahájil svoje vystoupení v pražské Lucerně Belgičan Maarten Devoldere s kapelou a bylo po všem.

„When I am with you, it turns out to be all different. When I am with you, it’s alright.” Nebylo třeba se nijak zvlášť nalazovat, žádný alkohol mi v ruce ani v krvi nechyběl. Jsem zamilovaná. Tady se můj vnitřní pocit hned vyprostil: zhudebnil se, zhmotnil, proměnil se na zvuky strun, barvy reflektorů, hlasy, košile bez rukávů a rozcuchané vlasy. Následně přišla písnička o „falešných idolech”, hopsavá a napínavá Desire. Když se její svůdná melodie na okamžik zastavila a hlasy potáhly „Ooh, desire, go easy on me“, pod koženými kozačkami se mi rozběhla husí kůže. Jsem odpojená, opojená, celá nasáklá láskou, která není jenom ve mně - je i všude kolem. Holka přede mnou též zpívá každé slovo. Má dlouhé vlasy a rozepnuté horní knoflíky, její černou linkou obtažené oči září pokaždé, když se otočí na svou krátce ostříhanou kamarádku. Kluci stojí někde dál, ale pravidelně je slyším souhlasně pokřikovat a taky zpívat. Páry se tisknou k sobě, ovace sílí s každou skladbou a v určitý moment už podobné vzlykotu nejdou zadržet. Tleskáme a vřískáme několik minut, než nás utne věčně vyrovnaný frontman: „Musím vám něco říct. Takhle vítaní se necítíme ani doma u vlastních matek. Děkujeme.”

Bylo to fakt zvláštní. Čekala jsem dobrý koncert, ale tuhle bezbřehou sdílenou radost - ne. Hudba Warhaus je pro melancholické mileniály, pro citlivé, ale zdrženlivé. Kam se rozpustila ta niterná, démonická vášeň? Je to lehkostí nových písniček? Dobře ozvláštněnou a vygradovanou show? Skvělým výkonem hudebníků? Na vše ano. Kapela sestávala z lidí, co spolu s Maartenem Devolderem nejen pracovali na nové desce, ale pracují už léta i v rámci kapely Balthazar, které Devoldere vévodí spolu s dalším frontmanem Jintem Deprezem. Po Maartenově levici obklopený nástroji seděl s pokorným výrazem Tijs Delbeke, šikovný multiinstrumentalista, který před několika lety v Balthazar vystřídal houslistku Patricii Vanneste. Po pravici měl frontman „architekta belgického popu” Jaspera Maekelberga, producenta posledních desek Balthazar, Warhaus a dalších belgických projektů, který křesal z kytary zrnité zvuky nebo opojeně kroutil čudlíky. I bubeník Michiel Balcaen tu dostal větší prostor na srandy a kličkování, než obvykle mívá v domovské kapele. Sehraná parta etablovaných muzikantů tak svému vystoupení možná nevědomky nadělila jakýsi rodinný rozměr.

fotogalerii z koncertu najdete tu

Ale je to i mnou. Sleduju, jak zpod kudrn smrtelně vážného Devoldereho poblyskává náušnice, a vzpomínám si, jak mi zde v backstagi čtyři roky zpátky v rámci rozhovoru vyprávěl trapné nesmysly. Vzpomínám, jak ten samý večer Jasper Maekelberg se sólo projektem Faces on TV předskakoval Balthazar a zmítal se na kulaté stagi jako zajíček Duracell. Jak o rok později přišel na rozhovor do malostranského Café Savoy přesně na minutu a s velkou pokorou a empatií vyprávěl o své práci. Vzpomínám na loňský koncert Balthazar na Metronomu, kvůli kterému jsem se na festival vůbec vydala. I navzdory brzkému slotu a šílenému bahnu na ně došlo hodně lidí, dnešní Lucerna byla vyprodaná. „Vůbec jsme to nečekali,” zdá se, že upřímně sděluje Devoldere, a skrze jeho věčně odtažitý výraz prosvítá trocha radosti. Po jeho krásných rozchodových písničkách se nikomu nechce odcházet.