Články / Rozhovory

Tomáš Třeštík: názory jsou bohužel zadarmo

Tomáš Třeštík: názory jsou bohužel zadarmo

Ondřej Čížek | Články / Rozhovory | 04.02.2016

Osmnáctý díl seriálu o vizuálech. S fotografem Tomášem Třeštíkem o módní demokracii, která má své hranice, o žití fotkou v podání Bohdana Holomíčka nebo odkazu Jana Saudka. O nekonstruktivních hate rovinách na facebooku i o tom, kolik fotek z balkónu se vejde do knihy o balkónu.

Ve starším rozhovoru pro portál Protišedi tvrdíš, že tě reklama baví kombinací improvizace a diplomacie. Platí to?
Stále platí, že mě reklama baví. Mám pocit, že v poslední době jde víc o tu diplomacii, ale možná se mi to jen zdá.

Grafik a hudebník Martin Hůla jednou řekl, že každý dobrý vizuál "ukusuje prostor hnusu, kterýho je tu plno". Jak přistupuješ k reklamnímu focení? Přemýšlíš nad tím podobně?
To je hezká myšlenka, ale já k reklamní fotce přistupuju o fous pragmatičtěji. Snažím se ji dělat co nejlépe, ale nemám iluze, že by vznikalo něco zásadního, co by svým významem překračovalo rámec vlastní kategorie.

Je pro tebe image v hudbě neoddělitelná součást audiovizuálního balíku, anebo ji odděluješ?
Moc neřeším, v hudbě se vlastně nevyznám a nedělám ani moc pro to, aby se to změnilo. Teď aktivně doháním mezery, které mám ve filmu, hudba snad přijde na řadu časem.

Máš vztah k Antonioniho Zvětšenině?
To je absolutní srdcovka. Není to racionální, prostě mám ten film rád. Kdysi jsem se v Praze setkal s Davidem Hemmingsem, který hrál postavu Thomase. Byl to už starý pán, ale pro mě nezapomenutelný večer.

Tvoje jméno je spojené se Sunshine. Čím tě vizuálně přitahovali?
Primárně mě zaujala hudba, až potom jsem začal vnímat, jak kluci vypadají a co mají na tričku nebo na plakátech. Jsem už starší generace a vyrostl jsem na tvrdší hudbě, přehrával si ji na zkopírovaných kazetách, originální cédéčko jsem poprvý viděl v prváku na gymplu. U kapel jsem dlouho ani nevěděl, jak vypadají nebo kolik mají členů. Obecně se snažím v módě a stylu "žít a nechat žít".

Vůbec to neřešíš?
Módu a styl samozřejmě s odstupem sleduju a přemýšlím o nich, ale vytáčej mě názory, kdo má co nosit, co je cool a co je trapný. Ať si lidi po městě chodí v oranžových rejoice kalhotách a pohorkách, pokud jsou jim pohodlný, je mi to jedno. S jedinou výjimkou, což je dresscode. Pokud mě někdo požádá, ať přijdu na jeho akci nějak oblečenej, a mně to bude proti srsti, nepůjdu tam. Jít si pro státní vyznamenání ve fleesce může jen pitomec. A neomlouvá to ani fakt, že mu to vyznamenání předává jinej pitomec.

Je vedle Suns někdo další, kdo ti po stránce vizuální komunikace sedí?
Líbí se mi Pipes and Pints nebo Hanba a věřím to i rapovým partám jako PSH, Smack nebo Wich, přestože do toho nejsem ponořenej. Jedou si svoje, baví mě to z dálky pozorovat, ale nepřikládám tomu důležitost.

Promofotky, co jsi dělal pro Adama Mišíka nebo Michala Hrůzu, jsou poměrně minimalistické. U Mišíka jsi využil kontrastu černé a bílé, Hrůzova kapela zase celá v černém vyniká před surovým šedým pozadím. S tímhle přicházíš ty, nebo jde o předem připravený a zajetý koncept z druhé strany?
Jak kdy. Snažím se, aby to vyplynulo ze vzájemného dialogu. Nepotřebuju dělat autorské fotky a nutit interprety, aby se jim přizpůsobovali.

Dá se vypozorovat vývoj na poli české hudební promofotky? Co je trendem a co už přežité?
Žádného výrazného vývoje jsem si nevšiml. Jestli mě v poslední době oslovilo něco "komerčního", je to vizuální styl kolekce zn. Marshal Apparel od Jirky Marshala. Funguje to dokonale - dotažený, profesionální, světový. To mě baví.

Není nikdo, kdo by tě dokázal sejmout impozantní promofotkou kapely?
Neumím fotografy dělit na ty, kteří fotí hudbu, a na ty, kteří fotí něco jinýho. Mám rád věci Adama Holého nebo Beth Orten, jsou autorští, temní. Baví mě čistý portréty Petra Kozlíka, hravost Báry Prášilový, móda Maťa Tótha, dokument Milana Jaroše, světovost Radky a Reného. Kdokoliv z nich by uměl udělat dobrý fotky kapely.

Vím, že obdivuješ dokumentárního fotografa Bohdana Holomíčka, který mimo jiné geniálně zaznamenal Václava Havla nebo Petra Lébla. Co tě oslovuje na jeho tvorbě?
Je pro mě ztělesněním toho, kdo žije fotkou. Předběhl svět o desítky let. Všechny by si nás s našima trapnejma selfíčkama a deníkovým focením mohl namazat na chleba.

Jaký máš vztah k Saudkovi? Vnímáš jeho odkaz?
To je složitý téma. Saudka respektuju, je to bezesporu jeden z největších českých fotografů a s tím, co nafotil, má právo stát se karikaturou sebe sama. Novější práce mi nic neříkají, ale nemyslím si, že autor musí svou genialitu obhajovat až do smrti.

Ptám se proto, že jsem čerstvě viděl Fotografa. Přes veškerou kritickou smršť, která se na ten film snáší, jsem byl příjemně překvapený, i když největší zásluhu na tom má excelentní Karel Roden.
Věci od Ireny Pavláskové nemusím, přesto jsem byl zvědavej. Překvapilo mě, jak se Roden popasoval s úkolem zahrát žijící postavu, kterou navíc většina z nás zná a má o ní nějakou představu. Bavilo mě, že se nepokusil Saudka napodobovat, spíš ho přehrál po svým. Po dvou minutách jsem si na to zvykl. Jestli mě něco vadilo, tak to, jaká to byla poprava Sáry Saudkové. Nevím, co mezi nimi proběhlo, nebyl jsem u toho, sledoval jsem to jen vzdáleně a zkresleně v médiích. Fotí sice jako Saudek a možná je to fakt mrcha, ale vyrovnávat si s ní účty tímhle způsobem mi přijde nevkusný.

Zmiňoval jsi selfies a facebook se pro fotografa tvého ražení jeví jako ideální forma prezentace. Jak přistupuješ k sociálním sítím?
Teď jsem ve fázi, kdy mě celej facebook sere. Asi jako většina "citlivejch" lidí blbě snáším kritiku a prudu a čím více lidem něco prezentuješ, tím větší je i procento těch, co do toho začnou rejt. Což je samozřejmě v pořádku, ale občas to sklouzne do osobní hate roviny, a to pak vyplave na povrch smradlavý bahno. Navíc jsem v poslední době hrozně unavenej z názorů. Facebook jich je plnej, názory jsou zadarmo, takže je máme bohužel všichni. Nedaří se mi to filtrovat, nenašel jsem klíč, jak se v tom názorovým guláši neutopit.

Nemám pocit, že bys na facebooku tlačil svoje věci spojené s reklamou, víc jsou vidět zdařilé obálky pro Reportéra.
Měl jsem na mysli vlnu nevole, kterou vyvolal seriál Lovci zážitků, ve kterém jsem spolu s Tonyou Graves, Adamem Vopičkou a Pavlem Kappelem účinkoval. Šel jsem do toho s tím, že se to nemusí líbit všem, ale pozorovat, jak se lidi, kteří tě v baru chvíli předtím nadšeně zvali na drink, najednou rochní v tom, kdo z nás čtyř na obrazovce je větší kretén, je divnej zážitek. Na druhou stranu je dobrý si připomínat, že tohle všechno je jen nevýznamná virtuální bublina v jinak superzábavným reálným životě. Já si užil skvělý dva měsíce natáčení, procestoval Čechy a ty vzpomínky mi nikdo nevezme. A nezkazí mi to ani radost z obrazu od Jakuba Špaňhela, kterej jsem si za honorář z natáčení koupil.

Tvůj táta napsal knížku Umění vnímat umění. Jak k tomuto tématu přistupuješ ty? Máš klíč, kterým se řídíš při návštěvě výstavy, koncertu, čehokoliv?
Žiju bohužel dost nekulturně. Ale jak jsem říkal, snažím se teď sledovat filmy, jdu po zásadních dílech, kupuju si je na DVD, sjíždím je víckrát. K tomu mi neplánovaně začala vznikat sbírka soundtracků na vinylech. Klíč, co zmiňuješ, nevedu, ale mám okruh lidí, na které dám, a díky nim neprosírám to hlavní.

Krom soundtracků máš rozáhlou sbírku starých televizí i hodinek, čerstvě jsi zveřejnil půvabnou fotku s vlastní sbírkou knih o fotografii.
Vyrostl jsem v rodině, kde se sbíralo a sbírá, takže jsem to asi odkoukal. Je fakt, že jsem začal později, a tím, že pozoruju tátu, kterej se věnuje nejen sbírání, ale i teorii sběratelství, jsem v hodnocení svýho shromažďování opatrnej. Mám prostě rád věci, rád hledám kontext, souvislosti, baví mě vytvářet celky. Mám pocit, že hromaděním věcí se jejich hodnota nesčítá, ale násobí. Je v tom trošku zvrácenýho materialismu, trošku ekonomickýho bláznovství a hrozně osobních dobrodružství. Se sběratelem starejch brzdovejch destiček si budu mít vždycky určitě víc co říct než s majitelem automobilky.

A kolik máš fotek z balkónu? Budou v chystané knize všechny, nebo jen výběr?
Blbě se to počítá, na některých fotkách se lidé opakují, na jiných jsou skupinky, někde je balkón prázdný. Myslím, že celkem bude fotek okolo patnácti set. Do knížky bych chtěl dát všechny. Podle mě je vtip právě v rozsahu a v neučesané demokratičnosti.

Info

Text vyšel v magazínu Full Moon #50.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Marián Tesák (Flaam festival): Tento rok je line-up bez akéhokoľvek kompromisu

Michal Pařízek 09.08.2022

Letos se v Nitře představí například Sega Bodega nebo HMLTD, ale také mexická producentka LDY OSC nebo Hyphen Dash, ukrajinská odpověď na slovutné Badbadnotgood.

Andrej Awo Štepita (Tanečno): Obdivujem aktivitu každého v umeleckej sfére

Maria Pyatkina 08.08.2022

Jaké to je organizovat multižánrovou taneční akci ve vzdáleném slovenském městě? A na co se můžeme těšit příští týden v Námestovu? Vypráví organizátor Tanečna Andrej Awo Štepita.

Stone Smoker: Lepší holá louka, než se podřizovat

Anna Baštýřová 06.08.2022

Barvičky, třpytky, tanec, psychedelické projekce i hudba. To je festival Stone Smoker. Rozhovor s pořadateli.

Keoni: Přimět lidi přemýšlet

Kristýna Šaarová 27.07.2022

Keoni hledá inspiraci v sexu, Bohu, vesmíru a spojení s vyšší podstatou bytí. Texty jdou ruku v ruce se směsí hudebních stylů, které se v každém tracku slévají v jednolitý…

Voice of Baceprot: Náš hlas bude silnější a hlasitější!

Barbora Števanka Kadlíčková 09.07.2022

Kapela mladých Indonésanek pocházejících z konzervativní muslimské komunity neměla zdaleka jednoduchou cestu za svým hudebním snem. Rozhovor. Živě na Colours.

Kalandra: Přijmout sebe sama a svůj díl zodpovědnosti

Barbora Števanka Kadlíčková 30.06.2022

Čtveřice, pohybující se na pomezí alternativního popu s vlivy rocku a folku a s odzbrojujícím hlasem Katrine Stenbekk v popředí, letos na Colours of Ostrava. Rozhovor.

Osheyack: Předpandemická podoba klubové zábavy je ta tam

Václav Valtr 24.06.2022

Po deseti letech strávených v Šanghaji se Osheyack stěhuje pryč a vydává album, které je jakousi labutí písní za jeho pobytem. Rozhovor před koncertem ve Fuchsu2.

Daniel Romano: Žádné potěšení by nemělo být proviněním

Adéla Polka 23.06.2022

Rozhovor o tom, co bylo a je country, jak si stojí kanadská hudební scéna, ale také malé nahlédnutí do přísných pracovních postupů.

Matěj Velek (Kasárna Karlín): Zažil jsem neuvěřitelné věci

Jarmo Diehl 22.06.2022

Klasicistní pětipodlažní vojenská budova z roku 1844, která zůstala v téměř původním stavu? Kasárna Karlín slaví pod patronací Pražského centra páté narozeniny a my chceme být u toho. Rozhovor.

Marcin Dubrawski (Dr. Fleischman): Hodně všeho kromě metalu!

redakce 31.05.2022

Dr. Fleischman chystají v Česku hned dva koncerty. Chvíli na zodpovězení pár otázek si udělal Marcin Dubrawski, který v kapele hraje na bicí a má na starosti texty.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace