Články / Rozhovory

Tomáš Třeštík: názory jsou bohužel zadarmo

Tomáš Třeštík: názory jsou bohužel zadarmo

Ondřej Čížek | Články / Rozhovory | 04.02.2016

Osmnáctý díl seriálu o vizuálech. S fotografem Tomášem Třeštíkem o módní demokracii, která má své hranice, o žití fotkou v podání Bohdana Holomíčka nebo odkazu Jana Saudka. O nekonstruktivních hate rovinách na facebooku i o tom, kolik fotek z balkónu se vejde do knihy o balkónu.

Ve starším rozhovoru pro portál Protišedi tvrdíš, že tě reklama baví kombinací improvizace a diplomacie. Platí to?
Stále platí, že mě reklama baví. Mám pocit, že v poslední době jde víc o tu diplomacii, ale možná se mi to jen zdá.

Grafik a hudebník Martin Hůla jednou řekl, že každý dobrý vizuál "ukusuje prostor hnusu, kterýho je tu plno". Jak přistupuješ k reklamnímu focení? Přemýšlíš nad tím podobně?
To je hezká myšlenka, ale já k reklamní fotce přistupuju o fous pragmatičtěji. Snažím se ji dělat co nejlépe, ale nemám iluze, že by vznikalo něco zásadního, co by svým významem překračovalo rámec vlastní kategorie.

Je pro tebe image v hudbě neoddělitelná součást audiovizuálního balíku, anebo ji odděluješ?
Moc neřeším, v hudbě se vlastně nevyznám a nedělám ani moc pro to, aby se to změnilo. Teď aktivně doháním mezery, které mám ve filmu, hudba snad přijde na řadu časem.

Máš vztah k Antonioniho Zvětšenině?
To je absolutní srdcovka. Není to racionální, prostě mám ten film rád. Kdysi jsem se v Praze setkal s Davidem Hemmingsem, který hrál postavu Thomase. Byl to už starý pán, ale pro mě nezapomenutelný večer.

Tvoje jméno je spojené se Sunshine. Čím tě vizuálně přitahovali?
Primárně mě zaujala hudba, až potom jsem začal vnímat, jak kluci vypadají a co mají na tričku nebo na plakátech. Jsem už starší generace a vyrostl jsem na tvrdší hudbě, přehrával si ji na zkopírovaných kazetách, originální cédéčko jsem poprvý viděl v prváku na gymplu. U kapel jsem dlouho ani nevěděl, jak vypadají nebo kolik mají členů. Obecně se snažím v módě a stylu "žít a nechat žít".

Vůbec to neřešíš?
Módu a styl samozřejmě s odstupem sleduju a přemýšlím o nich, ale vytáčej mě názory, kdo má co nosit, co je cool a co je trapný. Ať si lidi po městě chodí v oranžových rejoice kalhotách a pohorkách, pokud jsou jim pohodlný, je mi to jedno. S jedinou výjimkou, což je dresscode. Pokud mě někdo požádá, ať přijdu na jeho akci nějak oblečenej, a mně to bude proti srsti, nepůjdu tam. Jít si pro státní vyznamenání ve fleesce může jen pitomec. A neomlouvá to ani fakt, že mu to vyznamenání předává jinej pitomec.

Je vedle Suns někdo další, kdo ti po stránce vizuální komunikace sedí?
Líbí se mi Pipes and Pints nebo Hanba a věřím to i rapovým partám jako PSH, Smack nebo Wich, přestože do toho nejsem ponořenej. Jedou si svoje, baví mě to z dálky pozorovat, ale nepřikládám tomu důležitost.

Promofotky, co jsi dělal pro Adama Mišíka nebo Michala Hrůzu, jsou poměrně minimalistické. U Mišíka jsi využil kontrastu černé a bílé, Hrůzova kapela zase celá v černém vyniká před surovým šedým pozadím. S tímhle přicházíš ty, nebo jde o předem připravený a zajetý koncept z druhé strany?
Jak kdy. Snažím se, aby to vyplynulo ze vzájemného dialogu. Nepotřebuju dělat autorské fotky a nutit interprety, aby se jim přizpůsobovali.

Dá se vypozorovat vývoj na poli české hudební promofotky? Co je trendem a co už přežité?
Žádného výrazného vývoje jsem si nevšiml. Jestli mě v poslední době oslovilo něco "komerčního", je to vizuální styl kolekce zn. Marshal Apparel od Jirky Marshala. Funguje to dokonale - dotažený, profesionální, světový. To mě baví.

Není nikdo, kdo by tě dokázal sejmout impozantní promofotkou kapely?
Neumím fotografy dělit na ty, kteří fotí hudbu, a na ty, kteří fotí něco jinýho. Mám rád věci Adama Holého nebo Beth Orten, jsou autorští, temní. Baví mě čistý portréty Petra Kozlíka, hravost Báry Prášilový, móda Maťa Tótha, dokument Milana Jaroše, světovost Radky a Reného. Kdokoliv z nich by uměl udělat dobrý fotky kapely.

Vím, že obdivuješ dokumentárního fotografa Bohdana Holomíčka, který mimo jiné geniálně zaznamenal Václava Havla nebo Petra Lébla. Co tě oslovuje na jeho tvorbě?
Je pro mě ztělesněním toho, kdo žije fotkou. Předběhl svět o desítky let. Všechny by si nás s našima trapnejma selfíčkama a deníkovým focením mohl namazat na chleba.

Jaký máš vztah k Saudkovi? Vnímáš jeho odkaz?
To je složitý téma. Saudka respektuju, je to bezesporu jeden z největších českých fotografů a s tím, co nafotil, má právo stát se karikaturou sebe sama. Novější práce mi nic neříkají, ale nemyslím si, že autor musí svou genialitu obhajovat až do smrti.

Ptám se proto, že jsem čerstvě viděl Fotografa. Přes veškerou kritickou smršť, která se na ten film snáší, jsem byl příjemně překvapený, i když největší zásluhu na tom má excelentní Karel Roden.
Věci od Ireny Pavláskové nemusím, přesto jsem byl zvědavej. Překvapilo mě, jak se Roden popasoval s úkolem zahrát žijící postavu, kterou navíc většina z nás zná a má o ní nějakou představu. Bavilo mě, že se nepokusil Saudka napodobovat, spíš ho přehrál po svým. Po dvou minutách jsem si na to zvykl. Jestli mě něco vadilo, tak to, jaká to byla poprava Sáry Saudkové. Nevím, co mezi nimi proběhlo, nebyl jsem u toho, sledoval jsem to jen vzdáleně a zkresleně v médiích. Fotí sice jako Saudek a možná je to fakt mrcha, ale vyrovnávat si s ní účty tímhle způsobem mi přijde nevkusný.

Zmiňoval jsi selfies a facebook se pro fotografa tvého ražení jeví jako ideální forma prezentace. Jak přistupuješ k sociálním sítím?
Teď jsem ve fázi, kdy mě celej facebook sere. Asi jako většina "citlivejch" lidí blbě snáším kritiku a prudu a čím více lidem něco prezentuješ, tím větší je i procento těch, co do toho začnou rejt. Což je samozřejmě v pořádku, ale občas to sklouzne do osobní hate roviny, a to pak vyplave na povrch smradlavý bahno. Navíc jsem v poslední době hrozně unavenej z názorů. Facebook jich je plnej, názory jsou zadarmo, takže je máme bohužel všichni. Nedaří se mi to filtrovat, nenašel jsem klíč, jak se v tom názorovým guláši neutopit.

Nemám pocit, že bys na facebooku tlačil svoje věci spojené s reklamou, víc jsou vidět zdařilé obálky pro Reportéra.
Měl jsem na mysli vlnu nevole, kterou vyvolal seriál Lovci zážitků, ve kterém jsem spolu s Tonyou Graves, Adamem Vopičkou a Pavlem Kappelem účinkoval. Šel jsem do toho s tím, že se to nemusí líbit všem, ale pozorovat, jak se lidi, kteří tě v baru chvíli předtím nadšeně zvali na drink, najednou rochní v tom, kdo z nás čtyř na obrazovce je větší kretén, je divnej zážitek. Na druhou stranu je dobrý si připomínat, že tohle všechno je jen nevýznamná virtuální bublina v jinak superzábavným reálným životě. Já si užil skvělý dva měsíce natáčení, procestoval Čechy a ty vzpomínky mi nikdo nevezme. A nezkazí mi to ani radost z obrazu od Jakuba Špaňhela, kterej jsem si za honorář z natáčení koupil.

Tvůj táta napsal knížku Umění vnímat umění. Jak k tomuto tématu přistupuješ ty? Máš klíč, kterým se řídíš při návštěvě výstavy, koncertu, čehokoliv?
Žiju bohužel dost nekulturně. Ale jak jsem říkal, snažím se teď sledovat filmy, jdu po zásadních dílech, kupuju si je na DVD, sjíždím je víckrát. K tomu mi neplánovaně začala vznikat sbírka soundtracků na vinylech. Klíč, co zmiňuješ, nevedu, ale mám okruh lidí, na které dám, a díky nim neprosírám to hlavní.

Krom soundtracků máš rozáhlou sbírku starých televizí i hodinek, čerstvě jsi zveřejnil půvabnou fotku s vlastní sbírkou knih o fotografii.
Vyrostl jsem v rodině, kde se sbíralo a sbírá, takže jsem to asi odkoukal. Je fakt, že jsem začal později, a tím, že pozoruju tátu, kterej se věnuje nejen sbírání, ale i teorii sběratelství, jsem v hodnocení svýho shromažďování opatrnej. Mám prostě rád věci, rád hledám kontext, souvislosti, baví mě vytvářet celky. Mám pocit, že hromaděním věcí se jejich hodnota nesčítá, ale násobí. Je v tom trošku zvrácenýho materialismu, trošku ekonomickýho bláznovství a hrozně osobních dobrodružství. Se sběratelem starejch brzdovejch destiček si budu mít vždycky určitě víc co říct než s majitelem automobilky.

A kolik máš fotek z balkónu? Budou v chystané knize všechny, nebo jen výběr?
Blbě se to počítá, na některých fotkách se lidé opakují, na jiných jsou skupinky, někde je balkón prázdný. Myslím, že celkem bude fotek okolo patnácti set. Do knížky bych chtěl dát všechny. Podle mě je vtip právě v rozsahu a v neučesané demokratičnosti.

Info

Text vyšel v magazínu Full Moon #50.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream): Máme plány pro nejrůznější myslitelné situace

redakce 18.10.2019

Thorsten Quaeschning se ocitl v pozici vedoucího skupiny, kterou nezakládal; vznikla deset let před jeho narozením a nezůstal v ní žádný z původních členů. Rozhovor, koncert záhy.

Vstupní prohlídka: Sunset Sons (uk/aus)

redakce 16.10.2019

Singl Heroes od britsko-australských indie rockerů Sunset Sons si odbyl ostře sledovanou premiéru v Beats1 show rádiové persony jménem Zane Lowe. Kde se vzali, kdo to je?

Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

redakce 10.10.2019

Skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. A argentinští Mueran Humanos jí oplývají. Rozhovor.

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

redakce 04.10.2019

Před pražským koncertem jsme si povídali o umělcově službě lidstvu, cestovatelských zážitcích a Muprhyho houževnaté povaze.

Aneta Kohoutová (Nábřeží saunařů): Hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda

redakce 30.09.2019

Nábřeží saunařů, akce, která se odehraje v Hradci v závěru tohoto týdne. Co od ní čekat, jestli přijít nahý a hladový, co chystá NUUK do budoucna?

Vstupní prohlídka: Stolen (chn)

redakce 26.09.2019

Kapela Stolen z čínského města Chengdu existuje přes deset let, evropskému publiku se letos představí jako předkapela ikon New Order.

Roman Odjinud, Petr Vrba (Alternativa Festival): Máme ruce od sazí

redakce 23.09.2019

Když už se zdálo, že „alternativní“ dramaturgie se poněkud unavila, obměnil se organizační tým. Z něj promlouvají dva z členů festivalu. Marx, klišé i osypky. Rozhovor.

Steffi: Nepotřebujeme pořád sedět jedna vedle druhé

redakce 20.09.2019

Steffi a Virginia, rezidentky berlínského Berghain/Panorama Baru o nadcházející desce Work a Change, která vychází na labelu Ostgun Ton.

Zdeňka Morávková (V centru | Im Zentrum): Centrum je tam, kde si ho uděláš

redakce 18.09.2019

Jesenický umělecký festival svou dramaturgií poukazuje na česko-německou spolupráci, která v regionu po léta přirozeně probíhala. Rozhovor.

Radim Zbránek (Story): Jen vnímat, nechat mobil v kapse

redakce 16.09.2019

Večírku s názvem Story se po několik let dařilo odvážným propojením dvou zdánlivě neslučitelných světů vyvolat atmosféru, jakou široko daleko zažil málokdo... Rozhovor.